Am I supposed to love you again?

4

Po prvním rande jsem chtěla víc. Byla jsem jím uchvácená. Byl milý, pozorný a laskavý. Choval se přesně tak, jak jsem si vysnila od svého budoucího prince. Proto jsem mu dala tu možnost, aby mě vzal na druhé rande. Neváhal. Vše se mezi námi vyvíjelo poměrně snadno. Sama jsem byla překvapená tím náhlým spádem událostí a zaskočilo mě i to, jak rychle se ten vztah vyvíjel. Každý den jsem jeho kouzlu propadala stále víc. Nešlo mu odolat. Zároveň mě ale přepadala panika. Nikdy dřív jsem vztah neměla, a nebyla jsem si jistá, jestli už jsem na něj připravená. Nesla jsem si totiž několik šrámů z dětství, které mi velely, abych utekla. Nechtěla jsem zklamat a dostát tak tvrzení, které mi bylo řečeno z úst jednoho z rodičů, když se rozváděli. A tak jsem se pomalu stáhla do sebe a snažila se přerušit veškerý kontakt. Nebyl ten správný čas.

Pracovala jsem z domova, ale nemohla jsem se soustředit. Neustále jsem musela myslet na včerejší události. Nemohla jsem si pomoct. Moje koncentrace klesala každou minutu až jsem zaklapla laptop. Tohle nemá cenu. Vyhrabala jsem se ze svého království peřin a došla ke skříni. Chvíli jsem se přehrabovala svými věcmi, než jsem našla to nejpohodlnější. Vlasy jsem stáhla do culíku a vydala se do rušných městských ulic.

Jako první jsem se zastavila pro kafe v Timmie's a následně se vydala na St. Lawrence Market. Potřebovala jsem na přijít na jiné myšlenky a přehlušit hlasy v hlavě. A tohle místo bylo to pravé. Procházela jsem se mezi stánky a nasávala opojnou vůni. Párkrát jsem se zastavila, abych si pořádně prohlídla nabízené zboží, ale nikdy mě to neoslovilo natolik, abych uvažovala o koupi. Nakonec jsem se rozhodla, že se pro oběd zastavím v nejbližší restauraci, kde podávají poutine.Tuhle kanadskou specialitu jsem si zamilovala. Začala jsem se prodírat davem, abych se vymotala z bludiště marketu, když jsem do někoho vrazila. Zvedla jsem hlavu a polkla.

„Tine," usmíval se na mě. Jak mě sakra našel?

„Sebastiane?" vykvikla jsem a couvla, respektive zavrávorala. Pevně mě chytil za loket. Jeho sevření bylo pevné, ale ne bolestivé. Muselo se nechat, že mi právě zachránil zadek před natlučením.

„Jak jsi mě našel?" dokázala jsem ze sebe vysoukat. Zasmál se. Jeho smích mě zasáhnul. Pořád stejný, vřelý. Nic se na něm nezměnilo.

„Vždycky jsi byla milovnice jídla, tak kde jinde tě hledat, než na vyhlášeném torontském marketu?" Snadná odpověď. Možná i prozíravá. „Navíc jsem o tebe měl strach, když jsi ráno nebyla ve své kanceláři, Tine." On byl v mé kanceláři?

„A proč jsi mě hledal?" procedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Chtěl jsem si promluvit. O samotě. Navíc se strachuju o své zaměstnance, Tine." Tine. Tine. Tine. Šílela jsem. Takhle mi říkával dřív, když ještě věci byly tak, jak být měli. Před tím vším.

„Tak ty se strachuješ?" Vytrhla jsem se z jeho sevření a snažila se popadnout dech. Jakmile byl v mé blízkosti, plíce částečně přestávaly pracovat.

Zamračil se na mě. „Proč jsi tak defensivní? Nikdy jsi taková nebyla."

„Ne, nebyla." Vyštěkla jsem. „Máš pravdu. Ale dospěla jsem. Změnila jsem se. Stejně jako ty. Navíc, co si o sobě myslíš, že si přijedeš na mou půdu," slovo mou jsem zdůraznila, „staneš se šéfem firmy, kde pracuju a pak mě přede všemi požádáš o ruku?" vykvikla jsem a zároveň mu zabodla prst do hrudi. Narazil jen na pevné svalstvo. Další změna. Bojovala jsem s mořem pocitů. Mé tělo po něm lačnilo, má mysl po něm lačnila, ale můj mozek a srdce říkaly, ať se od něho držím dál. Nechtěla jsem do toho spadnout znovu. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.