Am I supposed to love you again?

2

Procházela jsem chodbou směrem ke své kanceláři s plnou náručí, když se mě zmocnil podivný pocit. Podivné šimrání, zježené chloupky na šíji. Něco bylo špatně, byla jsem pod něčím dohledem. Pod dohledem, pod kterým jsem už nikdy být nechtěla. Po dohledem, který jsem vymazala a zastrčila do toho nejhlubšího a nejtemnějšího koutu své mysli. Nikdy za těch 5 let jsem se neodvážila na to, byť jen pomyslet. To nemůže být pravda. Zastavila jsem se a snažila se nedýchat. Právě v tuhle chvíli jsem si přála být neviditelná. Taky znáte ten pocit? Kdy se svět začne točit, všechno vidíte rozmazaně a je vám na omdlení, a přáli byste si, abyste ten den zrovna nevstali z postele? Tak přesně taková panika se mě teď zmocňovala. Pociťovala jsem studený pot na své kůži, kapičky stékající mi z čela. Polkla jsem.

„Tak se zase potkáváme," zašeptal. Naskočila mi husí kůže. Ten hlas. Jeden z miliónu, hlas, který byste poznaly všude. Začala jsem se klepat. Ani nevím, jestli strachy, nebo z tónu, kterým vyslovil mé jméno: „Christine."

Zalapala jsem po dechu. Všechna má nervová zakončení byla jak na trní a žádala si pozornost. I po tolika letech, i po tom, co mi zlomil srdce. Nechtěla jsem se otočit. Chtěla jsem zmizet, jen jsem se nemohla přinutit k tomu udělat další krok.

Dalo se do mě mravenčení, když se jeho prsty dotkly mé kůže a lehce přejely po celé délce paže. „ Slova určená jenom mě. Konečně jsem v sobě našla sílu otočit se a podívat se do té známé tváře. Ten pohled mi vyrazil dech. Už to nebyl ten kluk, kterého jsem znávala. Zmužněl, zesílil, vyrostl. A tvář mu pokrývalo tmavé strniště. Polkla jsem.

„Co tady děláš?" Dokázala jsem ze sebe koktavě vypravit a ustoupila jsem o krok vzad. Potřebovala jsem si zachovat odstup a chladnou hlavu.

Pokrčil rameny a ruce si strčil do kapes obleku šitého na míru. Obleku? Nikdy jsem ho neviděla takhle oblečeného, jen při zvláštních příležitostech. Ten kluk, kterého jsem znala vždy chodil v teniskách a mikině. „Jdu podepsat kontrakt, který z téhle firmy udělá moji firmu a zároveň ji posune na přední pozice ve světovém obchodu a v leteckém průmyslu."

Kontrakt? Jeho společnost? Vstřebávala jsem informace. To nemůže být pravda, ten kontrakt jsem četla a nikde se neobjevilo jeho jméno. Nikde, ledaže bych nedávala pozor.

„Takže, hm," podívala jsem se na něj a rychle pohled sklopila. Nedokázala jsem
se přimět na něj dívat moc dlouho. Začala se mi podlamovat kolena. „Budeš nový majitel firmy?" Zkousla jsem si ret, jako při každé příležitosti, když jsem byla nervózní.

Jeho prsty se dotkly hrany mé čelisti a přiměly mně se na něj podívat. „Přesně tak." Vpíjela jsem se do hloubky jeho zelených očí. Ty oči mě vždycky uchvacovaly. Ačkoliv měly stejnou barvu jako ty moje, odstín těch jeho byl tmavší. Podmanivější. Pohled dravce. Nakonec se mi povedlo odtrhnout. Rychlými kroky jsem spěchala do své kanceláře. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Mým plicím se nedostávalo vzduchu, nedokázala jsem vstřebat tu novinu, že Sebastian je tady. V Torontu. Našel mě. A co hůř, přebírá vedení firmy. Mojí firmy, zatraceně. Bude to můj šéf. Copak nemohl zůstat na svém domovském písečku v Seattlu?

„Bude to tvůj šéf," vyslovila jsem ty slova nahlas. Převalovala je v ústech. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Jak je možné, že se tu objevil. Jak mě dokázal najít. Svezla jsem se do sedu a ztrácela se v minulosti. Ze vzpomínek mě vytrhlo až hlasité zaťukání na dveře. Zvedla jsem se a urovnala si sukni. Rychlými kroky jsem přešla ke své židli a posadila se. Stihla jsem si ještě otřít oči, ze kterých hrozilo, že se vyvalí proudy slz, když Anne vešla. Podívala jsem se na ní.