Am I supposed to love you again?

9

Došli jsme až k jezeru. Sebastian vybalil z batohu deku a rozprostřel ji. Dívala jsem se kolem sebe a nasávala čerstvý vzduch. Je pravda, že v Torontu jsem se moc do přírody nedostala. Neměla jsem na to čas. Zaměřovala jsem se pouze na sebe a svou práci. Byla jsem do ní ponořená, až do té doby, než se tam objevil Sebastian.

„Posaď se, Tine," podíval se na mě a začal vybalovat jídlo.

Zavrtěla jsem hlavou a rozhlížela se kolem. Bylo to tu kouzelné. Sluneční paprsky mě hřály na tváři. Užívala jsem si to. Začala jsem pobíhat po břehu jezera a smála se jako malá holka. Cítila jsem se tady volná. Tohle místo mě naplňovalo zvláštním klidem, i přesto, že jsem tu byla se Sebastianem, na kterého jsem dřív chtěla zapomenout a vymazat ho ze své hlavy. Ještě chvíli jsem si užívala ten klid, než jsem se posadila vedle Sebastiana na deku. Pohlédla jsem mu do očí. Jeho koutky úst se zvedly v náznaku úsměvu.

„Vypadáš jako tenkrát, Tine, šťastná." Přes obličej mu přeběhl záchvěv smutku. Evidentně si vzpomněl na naše poslední setkání.

„Vůbec jsi se nezměnila, spíš jsi zkrásněla, jestli je to ještě možný."

Zachvěla jsem se. Přepadnul mě chmur. Zamyslela jsem se nad tím posledním setkáním. Nebylo to nic příjemného. Ale ani ty dny potom nebyly příjemné natož lehké. Byly to nejtěžší dny mého života, a to jsem v tu dobu nevěděla, že ho ještě někdy uvidím. Ačkoliv jsem hluboko v srdci tušila, že se opět setkáme. Zvláštní že? Ten pocit jsem tenkrát pohřbila hluboko ve svém nitru.

„Sebastiana," hlesla jsem. Nechtěla jsem se o tom bavit. Ačkoliv už to bylo tolik let, přišlo mi to skoro jako včera. Navíc jsem dokázala všechny ty jizvy zacelit a vyškrábat se ze dna opět nahoru. Nechtěla jsem otvírat staré rány pro případ, že si to opět rozmyslí a uteče. Pomyšlení na ty poslední dny, hodiny a minuty byly ubíjející, nechtěla jsem to proto znovu vytahovat. Zvlášť když pak člověk věděl, že tomu druhému nemůže napsat a nemůže se s ním podělit o cokoliv, co se za ten den stalo.

„Nemluvme o tom, prosím," zašeptala jsem.

„Musíme, Tine," jeho rysy ztvrdly a já věděla, že teď proti tomu nedokážu bojovat. Bude chtít vytáhnout všechno.

„Dlužím ti omluvu, až do té doby jsem si neuvědomoval, co jsem ztratil. Až když jsem to ztratil jsem na to přišel. Když jsem přišel o všechno a padnul na dno."

Pár slov, plných pravdy. Všechna radost, kterou jsem doteď pociťovala ze mě vyprchala. Obrnila jsem se. „Nechci o tom mluvit." Proč si uvědomíme, co jsme měli až poté, co to ztratíme? „Bolí mě to i po letech, nechci se k tomu vracet. Pokud mě chceš znovu získat, začni stavět ten vztah od základů. Nestojím o hloupé omluvy, které ve finále nebudou k ničemu. Prázdné sliby jsou to nejhorší, pokud je nemůžeš naplnit, Sebastiane." Vstala jsem z deky
a vydala se pomalu do kopce.

První den o samotě byl nejhorší. Ubíjela jsem se vzpomínkami. Zároveň jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsme se jen špatně pochopili. Že jsme měli jít spát a ráno to vyřešit s chladnou hlavou. Zároveň jsem nebyla použitelná, byla jsem ráda, že byl víkend a já tak mohla celé volno strávit v posteli pod peřinou a tunou mastného jídla. A nechápala jsem, proč mi nevrátil můj polštářek. Všechny věci mi vrátil, až na tuhle jedinou. Nakonec jsem to v neděli, tři dny po rozchodu, nevydržela, potřebovala jsem odpovědi a nemohla jsem čekat. Chtěla jsem to uzavřít a vyjasnit si to, udělat definitivní tečku.

„Ahoj," srdce mi bušilo. Nečekala jsem, že se ozve.

„Ahoj." Zkousla jsem si ret. Jak začít. Jak získat ty odpovědi, které chci a jsem na ně vůbec připravená? Potřeba byla ale silnější než já.