Transformers III. - Zloději planet

Největší oběť.

REN'DARA

     Ne všichni dostaneme, co v životě chceme.

Například já. Vše, co jsem kdy chtěla, byl klidný život na Odderonu po boku rodiny, s jejíž dobrou polovinou se sice nesnáším, ale patří ke mně; včetně mého sobeckého a megalomanského Dárce.

Když ten dostal od Pred'Dise, co si zasloužil, bylo to jako splněný sen. Ale jak víte, sen netrval dlouho. Dars'Kely zradil náš druh, prodal nepřátelům náš domov za pochybnou osobní svobodu a své potomky většinou buď zabil, nebo uvrhl do otroctví, včetně mé maličkosti. Opravdu starostlivý a pečující Dárce, jen co je pravda!

Na druhou stranu, nebýt těchto událostí, nikdy bych se nesetkala s Reldisem ani s ostatními Predy. Nakonec oni se stali mojí rodinou, oni a jejich přátelé, a jejich světy mým domovem.

Stálo mě to mnoho. Životy mých bratrů i obou Dárců. 'Kelyho ovšem nelituji. To Ten'elya – to je jiná kapitola.

Celou dobu jsem ji upřímně nesnášela, protože trpěla 'Kelymu ta jeho svinstva. Ale aby nakonec dopadla, jak dopadla, to jsem tedy nechtěla! Jedno zjištění mě překvapilo: a to, že mě měla velmi ráda. Vážím si také toho, že její čest jí velela dohrát tuto hru za stranu, kterou si vybrala sama a dobrovolně, až do konce. Jak ráda bych si s ní teď popovídala! No, nemůžu.

Další věc, co jsem jí nemohla odpustit, bylo, že nezakročila, když mi 'Kely vzal možnost mít potomky. Alespoň tedy zařídila, aby mi po ní něco zbylo. Rel'dis. Můj nejmladší bratr. Vychovávám ho na Charu jako svého. Je pokorný, málomluvný a velmi hodný, dělá nám, mně a Relovi, jenom radost. Beru ho jako poslední Ten'elyin dar.

*****

Char, Char City, Severní čtvrť

Po návratu z Cybertronu musel zařídit můj Reldis dost věcí.

Například, on bydlel na oddílové ubytovně – no, tak tam jsme s ním nemohli. Řešil to s Cyklonusem a nakonec jsme k našemu překvapení dostali Armintusův byt –kancelář kousek od Velitelství. Ukázalo se, že na to Armintus myslel, a vše zařídil, než odletěl s Vrrauny na Cybertron. Jako by tušil, že se už nevrátí...

No, rezidence to zrovna nebyla. Samotářský Armintus tu moc času netrávil.

Vytřídila jsem jeho věci, z nichž si Rel se vzdycháním vybral, co by se nám mohlo hodit. Zbytek odvezl na Centrálu, asi to skončilo v nějakém skladu.

Pak jsem stála a přemýšlela, co dál. Na tohle mi chyběla fantazie.

Nakonec mi pomohla Rierra. Ne, že by přiletěla, ale poslala jsem jí plány a nějaké holoobrázky, a ona mi poslala zpět návrhy, jak by to mohlo vypadat. Líbilo se nám to, a tak jsme naše společné bydlení zařídili podle toho. Rierra měla vkus. Malý byl nadšený ze své vlastní místnosti. A my s Relem jsme, když se konečně uložil, zářili...

Pak jsem seděla, koukala ven na světla Char City a jiskru mi trhalo pomyšlení, že nikdy, NIKDY nedám mému Relovi potomka, kterého by si zrovna on velmi zasloužil. Rel si za chvíli přisedl, dal mi ruku kolem ramen a mlčel. Věděl to. Nedokázala bych mu lhát. (Jen jednou jsem pípla, že si nevybral nejlepší partnerku; a on se na mě tehdy vážně podíval, vzal můj obličej do dlaní a řekl mi, že pro něj jiná neexistuje, a existovat nebude. A jestli si prý myslím, že má tak špatný úsudek? No, co na tohle můžete říct? Nikoho nebudu milovat více, než jeho.) Položila jsem mu hlavu do klína a on věděl, co mě trápí, tak mě hladil, a tiše mi něco broukal, až jsem usnula. Probudil mě ráno Dis, vlezl si totiž ke mně na lůžko, kam mne Rel v noci přenesl. Ten už byl pryč, vůbec jsem ho neslyšela odejít.