Transformers III. - Zloději planet

Do ohně a ven.

THER'RA

Zephova loď, kdesi ve vesmíru

...Upřímně, probudit se a zjistit, že si z vás minulost dělá dobrý den, není nic moc pocit. V náruči mě svíral neznámý Vládnoucí, jeho obličej mi naprosto nic neříkal. Co chce mně, Šedé, potomku dělníků, obyčejné a nezajímavé??!

A aby to bylo ještě lepší, řekl mi „Ther'ruško". Tohle oslovení používal jen můj bratr Ze'edd. A toho jsem tu, když jsem se rozhlédla, rozhodně neviděla! Viděla jsem nějakou ošetřovnu nebo co.

Hnědošedý obr na mne mžikal zlatožlutýma překvapenýma očima a i po tom, co jsem ho požádala, aby mne laskavě pustil, choval se ke mně... no, asi tak, jak bych si představovala, že by se měl ke mně chovat partner. Pokud mě ale paměť neklame, na rozdíl od Ze'edda já žádného partnera nemám! A světe div se, on mi tvrdil opak, že to tak je! Buď musí mít poruchu on nebo já! Ničemu jsem nerozuměla.

Celou tu úžasnou situaci završil tím, že mě upozornil, že rozhodně nejsem Šedá - - a já se po spatření Predovic designu na vlastním těle zhroutila. To už bylo na mne příliš.

Probudil mě opravdu pozorně a něžně, obličej plný obav... o mě! Výraz jeho tváře plus jeho chování mě přesvědčilo, že porucha nebude asi na jeho straně. Věnovala jsem tedy chvíli sebezkoumání. A vida! Neměla jsem přístup do velké části své paměti.

Aha. Tak proto. Teď už tomu svému zmatku rozumím.

Zeph (řekl mi, že se tak jmenuje) mne tak nějak postupně seznámil s tím zbytkem. A tak jsem se dozvěděla, nejen, že mám přátele, ke kterým se nyní vracíme, ale dokonce i dva potomky. Můj ty procesore.

Cítila jsem, že je toho poněkud více, co by mi měl Zeph říct, ale netlačila jsem na něj. Byl tak milý! Tak pozorný, tak hodný. Nedivila jsem se, že jsem někdy v minulosti spojila svůj transformon s jeho. Kdyby to tak už nebylo, dozajista bych to udělala znovu. Zeph je ta nejúžasnější bytost v celém vesmíru. Byla bych měla velikou chuť zářit, ale nemohli jsme. Loď nebyla vybavena pro takové příležitosti. Slíbila jsem si, že mu to doma (na Gaynorru, jak se náš domov jmenoval), vše vynahradím. Dala bych mu všechno. I svůj život.

Poprvé od mého zrození jsem se cítila opravdu, opravdu šťastná.

A jasně, že bych to nebyla já, aby mi to vydrželo...

*****

Ten den, kdy se mi skoro zhroutil svět, začal přitom velmi slibně. Zeph mi říkal, že už jsme blízko, dokonce natolik, že pošleme na Gaynorro zprávu. Napsali a odeslali jsme ji spolu. Pozdrav a to, že se na ně na všechny moc těšíme. V mém případě to byl eufemismus, nepamatovala jsem si ani ň. Zeph mě ale ujistil, že oni mě rozhodně ano.

Také jsem už věděla, proč mi nefunguje paměť. Zeph mi to vysvětlil a byl moc, moc zklamaný, že prozatím nenašel ten správný slovní klíč. A taky moc smutný. Utěšovala jsem ho, že mně to nevadí, že až to přijde, tak to přijde. A měla jsem zatracenou pravdu. Jen bych byla brala, aby to bylo za méně drastických okolností.

Jako každý den šel Zeph zkontrolovat loď a kontrolní obchůzku končil jako vždy ve strojovně. Já dostala za úkol zkontrolovat zásobu energonu (rapidně ho ubývalo), Zeph s ním už tak nešetřil. Měla jsem jen potvrdit jeho výpočty, které byly, samozřejmě, správné. Sejít jsme se měli na můstku.

Já dorazila, on nikoliv.

Chtěla jsem mu volat, když mi hlavou projela bolest tak strašná, že jsem na chvilku oslepla. Podlomila se mi kolena... Probrala jsem se na zemi. Nebylo mi nic. Ach... Zephe! Když ne já, tak on, to jeho bolest mě odrovnala. On mě potřebuje!!! A já si tu klidně ležím!!! Vylítla jsem. Kamery! Honem.... A už jsem ho viděla, stihl vyjít ze strojovny na chodbu. A tam upadl. Ležel zády ke kameře. Nehýbal se.