Transformers III. - Zloději planet

Nalezená.

RACHOT

Char, Char City, ubikace Rachota & spol.

Neočekával jsem, že by mi život s Hvězdolamem scházel, ale v poslední době tomu tak bylo. Chyběly mi každodenní potyčky s Autoboty... Ale fuj, to je kacířská myšlenka. Náš vůdce Cyklonus by mi za ní asi pěkně zvalchoval plechy. Jisté ovšem je, že jsme se pro klidný život vážně nenarodili. Moji přátelé se už taky mezi sebou hádali kvůli pitomostem. Nudili se... A já jim to neměl za zlé. Cítil jsem to stejně...

    Samozřejmě jsme měli svá civilní zaměstnání; já třeba docházel k Bouřemu do Centra oprav. Ale to prostě nebylo ono. Nic by mě nemohlo potěšit více, než kdybych mohl zase někoho pořádně praštit.

    Základnu jsme dokončili před časem; to tu s námi ještě bydlel Zkrat. Jak se mi to zdálo dávno! Teď jsme se neměli čím zaměstnat. Když tedy nepočítám výjimečně bitvu na Koroe. Navíc jsme neustále nebyli kompletní; Sestřel a Střelka, ti dostali své vlastní úkoly, a Zkrat – pardon – Zephyrus Prime – zrovna tak. Za osud toho chlapce jsem nesmírně rád. Hlavně proto, že jsem se na něm nepříliš dobře podepsal. Ale on se s tím vyrovnal, a vypracoval se tak, že jsem mu nemohl nic vytknout. Nevypadal zprvu, ale měl sílu, až mne překvapil. Když se na více než rok ztratil, zjistil jsem, že mi chybí. A to jsem ho nikdy zrovna nemusel! Ostatní zrovna tak. Pak ho Střelka se Sestřelem našli, a on se vrátil.... slepý. A dokonce ne sám. Přivedl s sebou Ther'ru... Bojoval o život a vyhrál. To už taky víte.

    O dobrodružstvích Odderoňanů jste  četli dost.

    Zvláštní bytosti. Byli jako my, a přece ne. Spousta z nás by nemohla mít takový blízký vztah, jako to dokázali oni. Aspoň já tedy nikoliv! Rád hraju sám za sebe. I když za svůj tým dám tedy život. Víte, jak to myslím...Tohle mě rozhodně mine.

    Však za jedno jsem jim byl vděčný: přinesli s sebou svoje spory. Zní to asi dost sobecky, ale uvítal jsem, že jejich rodinné (divné slovo) rozbroje přinesly do našeho nyní už klidného (a taky nudného) světa trochu vzrušení. Nebezpečí. Válku... Cyany, nové nepřátele.

    Konečně!

    A nebyl jsem sám, kdo v duchu jásal.

    My, Decepticoni, jsme zkrátka pro mír nebyli utvořeni. Naštěstí si toho někdo všiml. Osud je někdy podivuhodný.

*****

Soustava Elruwn, bitva s Darsy

    Po tom, co jsme vyhnali Cyany od našich obou světů, to byla zase nuda, zpestřená jen jednou záchrannou výpravou, když unesli Reldise, potomka (taky divné) našeho Zepha.

    Vrátili jsme se domů a já byl čím dál více přesvědčen, že tady není naše místo v koloběhu životů. Zatím jsem ale neviděl cestu ven. Tak jsem jen upokojil mé remcající spolubojovníky s tím, že pokud bude jen trochu příležitost, dostanu je odsud. Ve stejném duchu jsem informoval i Cyklonuse. Touhu po boji do nás Hvězdolam zakódoval příliš hluboko. Takže když se ke mně dostala zpráva, že unesli Zepha a Ther'ru, jako by do mě vjela nová energie.

    Okamžitě jsem se Cyklonusovi nabídl a ne sám. I konstruktikoni přivítali možnost se vyřádit plus ještě někteří další. Nakonec se nás na Cybertron vypravil slušný úderný oddíl. Navíc, Ther'ra a Zeph byli dost oblíbení a Cyklonus měl rád kolem sebe ty, co vykonali něco velkého, co jim přineslo popularitu. Dal si záležet na tom, aby jejich lesk dopadal i na jeho jméno.

    Naše tři lodě se tedy připojily na Cybertronu k Autobotům a vydali jsme se na cestu. Rabinuse měl s námi tvořit Sestřel. Letěl však s Autoboty, což se mi nelíbilo ani za nic; nemohl jsem s tím ale nic udělat.