,,Právní normy se dělí na zavazující a opravňující. Zavazující se také dělí na přikazující a zakazující," mrmlala jsem si pro sebe několikrát opakované učivo, které už jsem měla sice naučené, ale pořád mi přišlo že z toho nic neumím. ,,Prameny jsou nepsané a psané-" a opět, nejmíň po čtvrté, se z vedlejšího bytu ozval mučící hudební nástroj zvaný bicí. Který jsem mimochodem za těch pár měsíců znenáviděla. ,,Hej! Zklidni to sakra!" zavrčela jsem, silně zabouchala na zeď a prohrábla si frustrovaně vlasy.
Počkala jsem pár vteřin, než hudba utichla. A tak se stalo. Vydechla jsem si.
Chtěla jsem svou pozornost opět přesměrovat do mé knížky, neboli bichle, ale ozvalo se hlasité a nepravidelné bouchání na zeď. Za jiných okolností bych si myslela, že je to morseovka, ale vím, že můj soused je takový idiot, že by se morseovku nenaučil ani za zlaté prase.
Jednou a silně jsem udeřila do zdi a doufala, že bude klid.
Ovšem, nebyl.
Ozvalo se další nepravidelné bouchání, ale tentokrát to znělo, jako melodie známé písničky. Nemohla jsem si vzpomenout na název a když nastalo ticho, povzdychla jsem si a knihu odložila vedle sebe. Vstala jsem z postele a protáhla se, skoro jsem se ohnula jako luk. Podle zvuků by jste mohli říct, že je v mém bytě lev, ale jsem to prostě jen já, zlámaná, unavená protahující se Sam.
Chtěla jsem své protáhnutí dotáhnout dokonce, ale uslyšela jsem náraz kamínků na mé okno, do kterého proudily paprsky slunce. Se svraštěným obočím jsem došla k oknu a vytáhla ho nahoru. Naklonila jsem se a hlavu vystrčila ven v domnění, že někdo bude čekat pod ním. Bydlím ve třetím patře, ale dá se sem dohodit kamínky snadno.
,,Hej, já jsem tady," ozvalo se z levé strany a já se zmateně otočila. Uviděla jsem mého souseda, jak trčí z okna stejně jako já. Mohlo mi dojít, že to byl on. Jelikož jeho okno je blízko mému. A jeho zanedbaná kytka je v hlíně obklopená menšími kamínky.
,,Co chceš?" zeptala jsem se otráveně a založila si ruce na parapetu, abych si udělala větší pohodlí. Nasála jsem jakž-takž čerstvý vzduch odpoledního New Yorku a na vteřinu se zaposlouchala do troubení aut.
,,Poznala si tu písničku?" zeptal se s úšklebkem a já si až teď všimla, že měl celou dobu v ruce zapálenou cigaretu. Vítr zafoukal a kouř se valil přímo na mě. Omylem jsem se ho nadechla a potichu si zakašlala. Nevadilo mi když někdo kouří, je to přeci jen jeho život, ale nemusím u vykonávání té činnosti být.
,,Jakou?"
Zasmál se. ,,Tu co jsem ti bouchal na zeď."
,,Oh," vypadlo ze mě. ,,Ne nepoznala jsem jí. Snažila jsem se tě ignorovat a soustředit se na důležitější věci, než hádání nějaké písničky bouchané přes zeď." přecedila jsem přes zuby.
,,Hm," řekl zamyšleně. ,,můžu ti jí zabouchat znovu jestli chceš. Je to vážně dobrá a známá písnička, a na tebe se její text úplně hodí, myslím že i taková slečinka jako ty, jí určitě zná."
,,Prosím?"
,,Nemusíš prosit, udělal bych to pro tebe i tak." pokrčil pobaveně rameny a popotáhl s cigarety. Zaklonil hlavu, díky čemuž se ukázal jeho ohryzek a kouř vyfoukl do vzduchu. Za jiných okolností bych vnímala to jak je přitom přitažlivý, ale nebyly žádné jiné okolnosti.
,,Nejsem žádná slečinka." zavrčela jsem po chvíli a otočila se dopředu. Měla jsem nádherný výhled na Manhattanský most a vodu, po které se plavilo pár člunů a jachet. V pozadí se tyčily mrakodrapy a menší skleněné budovy.
,,Si si tím jistá?" nadzvedl obočí a odpalek z cigarety nedbale hodil dolů, takže přistál přímo na chodníku, po kterém šla starší paní s jejím vnukem, nejspíš. Znovu, za jiných okolností, bych po něm vyjela a udělala mu přednášku o pořádku a životním prostředí, ale byla jsem vážně unavená a otrávená z jeho provokací, přítomnosti, a mého učení.
,,Jdi se bodnout." řekla jsem nakonec a zalezla zpět do bytu. Okno jsem nechala otevřené, aby jsem vyvětrala a mohla se zase začít učit. Sedla jsem si na postel do tureckého sedu a do ruky si vzala už svůj chladný heřmánkový čaj ze kterého jsem se napila.
Za pět minut nádherného ticha, začal hrát. Opět.
