Snow White

Šmudla

"Ahoj. Já jsem Shery." podal jsi mi pomocnou ruku, poté, co jsi do mě vrazil, když jsi tančil na ulici.

"Já jsem Snow. Snow White." usmál jsem se a tvou pomoc přijal. Tehdy byla zima a všude okolo nás poletovaly sněhové vločky. Měl jsi červené tváře, stejně jako já, a oba dva jsme vydechovali bílý dým z úst.

"Nazdar Sněhurko." mrknul jsi na mě zvesela a podíval se na můj rozlitý čaj a špinavé jablko. "Koupím ti nový, dobře?" tvůj pozvednutý koutek rtu mi vykouzlil úsměv.

"To není třeba-" zvedl jsem ruce a klepal jimi na znak odmítnutí, až mi z nich malém ulétly rukavice.

"Notak, nenech se prosit, Sněhurko." zase jsi pozvedl pravý koutek, upravil mi zimní čepici a ruku položil okolo mých ramen. "Jdeme, na rohu je skvělá kavárna!" byl jsi nadšený a stékající nudli z nosa jsi si otřel do rukávu bundy.

"Fujky..." vydechl jsem a ohrnul ret. "Ty jsi mi ale Šmudla." zasmál jsem se.

"To by ses divil." zakmital jsi ležérně rameny a pozvedl levé obočí, nacož jsi nespokojeně mlaskl.

Došli jsme do útulné kavárny na konci ulice, kde jsi nám objednal koláč s ovocným čajem. Já si mezitím sundal bundu, ovšem šálu a rukavice s čepicí jsem si nechal, neboť už jsem necítil konce prstů.

Došel jsi ke stolu, kde jsem se usadil, pohlédl do mých očí a usmál se. A já byl tvou tváří zaujatý. Venku, v tom mizerném šeru, jsem si nestihl všimnout, že máš tvář od popela a pravděpodobně černé barvy. Tak jsem se na ty skrvnky zahleděl, že ses mi začal smát.

"Ehm..." odkašlal jsem si nervózně a svůj pohled stočil do klína. "Něco vtipného?"

"Koukal ses na mě jako na obrázek." opět se na tvé tváři objevil úšklebek.

"No, ano." přikývl jsem nesměle. "Máš tady," sáhl jsem si na místo, kde se nachází jeho flíček, "něco černého." nakonec jsem se ztrápeně usmál a sledoval, jak si onu černou hmotu rozmazáváš po celé lícní kosti. "Oh, vydrž." zarazil jsem tě.

Popadl jsem ubrousek a navlhčil ho vodou z vázy. Poté jsem onu keramiku položil na kraj a přes stůl se nahnul k tobě, abych ti mohl tvář omýt.

"Jsi roztomilý, když to děláš, víš to, Sněhurko?" mile ses usmál a já cítil červeň v mých tvářích.

"Když dělám co?" záměrně jsem nenavazoval oční kontakt.

"Když se soustředíš, přimhouříš pravé oko a zkousneš si ret. Taky nakrčíš nosík, víš?" chytil jsi mou ruku a sundal z ní promočenou rukavici. Nakonec jsi pohladil její hřbet druhou, volnou dlaní a rty se dotkl mé promrzlé kůže. "Děkuji." opět jsi pozvedl koutek a položil naše ruce doprostřed stolu, prsty propletené.

Na tvůj projev díku jsem se jen pousmál a dále sledoval naše ruce. Měl jsi velmi poničené nehty, tvá kůže byla vcelku drsná, ale na druhou stranu jsi mě hřál a já nemohl jinak, než se usmívat.

Milá číšnice nám donesla naši objednávku a dál si hleděla vousatého pána u vedlejšího stolu. Já si poprvé za tři dny užil chuť jídla a myslel na to, jaký úžasný koláč pekla má babička.

"Máš hlad, co?" zakoukal ses na mě.

Přiložil jsem si ruku před ústa, protože mi došlo, jak nevhodně to musí vypadat a snažil se pomocí gestikulace urychlit žvýkání, mezitím co ty jsi čekal na odpověď.

"Nespěchej." dodal jsi po chvíli s uchechtnutím.

"Mno..." polknul jsem. "Docela ano, ale to mě neomlouvá." olízl jsem si spodní ret a opřel se lokty o stůl.

"A jak dlouho jsi, prosím tě, nejedl?" zasmál ses, ale ve tvých očích jsem viděl nejistotu.

"Chtěl bys slyšet pravdu nebo milosrdnou lež?" skřížil jsem ruce na prsou a propaloval onen jablečný kus těsta pohledem.

"Pravdu." pronesl jsi váhavě.

Nasucho jsem polkl a přikrčil se ke stolu, ale neopomněl jsem mírný náklon k tvé osobě. "Dnes by to byl třetí den, nebýt tebe a toho incidentu při tvém tanci." ušklíbl jsem se nešťastně.

"Jak je to možné? Jsi nemocný nebo tak?" vyděšeně si na mě vzhlédl.

"Jak jsem slyšel, určitě znáš příběh o Sněhurce." odkrojil jsem si sousto, mezitím co on tiše přikývl. "Tak jako ona měla zlou macechu, takovou já mám taky." následoval můj povzdech.

"Žiješ na ulici?" zamračil ses.

"Ano." přikývl jsem.

"Tak teď už ne." naklonil jsi s úsměvem hlavu a šli jsme k nám domů.

Vše vypadalo naprosto dokonale, ale díky tvé nepořádnosti jsem u tebe vydržel pouze měsíc. Tebe štvalo, že jsem po tobě stále uklízel, Šmudlo, a mě, že jsi si nikdy neuklidil. Ovšem sdílet s tebou jednu postel byl nezapomenutelný zážitek, za který ti děkuji, stejně jako za zázemí pro život.