Snow White

Prófa

"V pořádku, mladíku?"

Tvé čisté rysy ve tváři mě umlčely, ačkoliv jsem ti moc chtěl odvětit.

"Není ti zima?"

Opět ses pokoušel navázat konverzaci a tehdy se ti to teprve povedlo.

"Jsem v pořádku. Zima je mi pořád, ale nemusíte si dělat starosti. Děkuji za optání." vydolal jsem ze sebe s upřímným úsměvem.

Následně sis ke mně kleknul. Seděl jsem na obrubníku kousek od mostu, přes sebe hozenou přikrývku a v ruce jablko.

"Jakpak se jmenuješ?" usmál ses na mne.

"Snow. Snow White." natáhl jsem k tobě ruku a tys ji s radostí přijal.

"Presley, Sněhurko." uchechtl ses a prohlédl si mě. "Musíš být podchlazený, koupím ti čaj. Chceš?" stále jsi mě pozorně sledoval.

"To bych moc rád."

Pomohl jsi mi se zvednout. Měl jsi svalnaté paže, vlastně vypracované tělo celkově.

"Máš hlad?" vzal jsi mě do restaurace. Do jedné z drahých poboček.

"Ano." kývl jsem zahanbeně.

"Tak pojď." otevřel jsi dveře a jako pravý gentleman jsi mě nechal projít prvního. Následně jsi mi sundal přikrývku i kabát a nehledě na to, jaká zima mi byla, sundal jsem si i čepici, rukavice a šálu. "Musíš být podviživený." přimhouřil jsi oči a opět mě sjel pohledem. Já se jen tupě usmál a tvou poznámku nekomentoval.

Nasadil sis své brýle a začal číst v menu. Já tě upřeně sledoval. Chtěl jsem si tě pamatovat, byl jsi na mě milý.

"No co tak koukáš?" zasmál ses nepříjemně a ukázal tvé vybělené zuby.

"Já jen... Vypadáš jako profesor na vysoké škole." sklopil jsem pohled do klína a skousl si ret.

"Trefa do černého." olízl sis spodní ret.

Dál jsi se věnoval textu na papírku. Po chvíli se u nás objevila mladá slečna a ptala se na naše objednávky. Já chtěl jen ten čaj, ale nepustil jsi mě ke slovu a nadiktoval nějaký francouzský pokrm.

"Děkuju." pípl jsem tiše, celý nesvůj.

"Neděkuj, Sněhurko. Ještě nemáš za co." opět ses andělsky usmál, přičemž jsi nám nalil drahé víno.

Těšil jsem se. Opět se blížil mezník tří dní bez jídla a já šilhal hlady. Ovšem porci, kterou jsem dostal před sebe, jsem neměl šanci pozřít. Vyděšeně jsem na ony těstoviny hleděl a nevnímal okolí.

"Neměl jsi náhodou hlad?" uchechtl ses.

"Mám hlad, ale tolik toho nesním." poznamenal jsem nazpět.

"Jak dlouho žiješ na ulici?" nakrčil jsi obočí, polknul a vysušená ústa slil vínem.

"Už je to nějaká doba." dal jsem se do jídla.

"Jestli máš zájem, mám doma volný pokoj." záměrně jsi nenavazoval oční kontakt.

"To by bylo báječné." vděčně jsem položil mou dlaň na tu tvou, načež jsi mě palcem pohladil po studených prstech.

"Výborně, jídlo ti vezmu s sebou, souhlasíš?"

Stále ses na mě tak zvláštně díval. Prohlížel sis každý detail mé kostnaté tváře a já pod tíhou tvého pohledu ztrácel dech.

"Jistě." vycedil jsem ze sebe přiškrceně a věnoval ti, můj milý, úsměv, jaký už dlouho nikomu.

Po jídle jsi servírce nadiktoval požadavky a pochvalu pro kuchaře a spolu s taškou, v níž se nacházely krabičky s pokrmem, jsi mě pozval ještě do menší kavárny, abys mi mohl koupit čaj a popřípadě, jak jsi se zmínil, něco malého na zub, jako sladkou tečku dne.

A pak jsme se vydali k tobě. Nebylo divu, že jsem usínal ve tvém objetí, u tebe v posteli, Profesore. Měl jsem tě rád a byl jsem vděčný za vše, co jsi pro mne udělal, ovšem celý pocit z tebe mi kazili tvé neustálé řeči ohledně mého zdraví. Ať jsem řekl či udělal cokoliv, vždy sis na tom našel problém nebo, v lepším případě, co by se na mé vědě dalo opravit. Bylo mi s tebou krásně, ale stejně jako minule jsem se po měsíci bez rozloučení vypařil z tvého života.