Snow White

Princ

Opět nadešlo období sněhu. Ledové vločky mi padaly do tváře a já, přikryt tenkou látkou, seděl na lavičce u řeky a čekal na zázrak.

"Jak to tak vidím, měla jsem pravdu." přisedla si ke mně a vložila své bílé dlaně do kapes jejího rudého kabátu.

"Bohužel."

"Byl jsi naivní dítě, Snow. Nemůžeš za to. Vrať se domů, čekáme na tebe." naléhavě mi pohlédla do očí.

"My?"

"Já a můj snoubenec." ukázala mi prsten.

"Pche..." prskl jsem nevěřícně. "Vždyť je stejně starý jako já! Nebudu mu říkat otče!" rozhodil jsem naštvaně rukama a nevěřícně na ni hleděl.

"Snow-"

"Ne, já už nebudu poslouchat ty tvé chytré řeči!"

"Snow, a dost!" zastavila mě. "Jestli se ti to nelíbí, nezbývá mi, než souhlasit s ním. Bylo by lepší, kdybys nám už nepřidělával starosti." prskla a naštvaně odešla.

Cloumal mnou pocit viny. Jsem špatný syn, ale ona není dobrá matka. Ale jednu věc bych udělat měl: Měl bych se alespoň jednou za život zachovat jako slušně vychované dítě a vyhovět přání matky.

Proto jsem vstal. Byl jsem rozhodnutý, že to udělám.

Už tomu nebudu dále utíkat a ukončím všem, včetně sebe, trápení.

Svlékl jsem se a prohlédl si hladinu. Byla pokryta tenkou vrtsvou ledu, sem tam se pod ní mihnul lístek z nějakého nedalekého stromku.

Následoval můj povzdech. Vzpomínal jsem na všechny mé trpaslíky, na jejich dobrosrdečnost a odhodlanost mi pomoci.

Tohle není dobrý nápad.

Zhluboka jsem se nadechl a bosou nohou prorazil zamrzlou hladinu.

Tohle vůbec není dobrý nápad...

Vlezl jsem tam po kolena a žalostně zavyl. Po těle mi naskočila husí kůže. Vzhlédl jsem k nebi a ztrápeně zavřel oči, přičemž jsem si rukama tiskl paže blíže k tělu.

Pokračoval hluboký nádech a pevné sevření očních víček k sobě. Pomalu jsem se převažoval dozadu a čekal, až se za mnou opět uzavře hladina.

A tak se i po chvíli stalo.

Proud byl slabý, ovšem řeka dostatečně hluboká. Vydechoval jsem všechen vzduch z plic a padal zády ke dnu. Až jsem se k němu dostal.

Odhodlal jsem se otevřít oči. Slunce lehce prozařovalo podvodní svět, vlasy mi pluly všemi stranami a plíce žadonily o sousto kyslíku, který jsem jim nemohl dopřát.

Bojoval jsem s oním chtíčem po nádechu. Bál jsem se bolesti. Jednoduše jsem se bál jakkoliv pohnout.

Nechtěl jsem vyplavat, ale nechtěl jsem ani umřít.

Ale neměl jsem moc času na rozmyšlení. A pak mou mysl zaslepila panika. Panika a strach o holý život.

Zoufale jsem se snažil vyplavat, ale svaly nebyly doplňovány kyslíkem. Pomalu jsem začal usínat.

Téměř jsem se prsty dotknul hladiny, ale tlak v hlavě mi nedovolil pokračovat bez nádechu.

A proto jsem povolil a vdechl vodu. Následovalo nepopsatelné bodnutí v hrudníku a závrať.

A nakonec? Teplo. Slunce ve tváři a milé hlasy všude okolo.

"Co se stalo?" otevřel jsem oči a vyhoupl se do sedu.

"Umřel jsi." oznámil jsi mi, sedíc vedle mě.

"Vážně?" nevěřícně jsem nakrčil obočí.

"Bohužel." poznamenal jsi nazpět a pomohl mi vstát. "Jak se jmenuješ?"

"Snow. Snow White." opět jsem se zamračil.

"Pojď, musíme jít, Sněhurko." propletl sis se mnou prsty a vedl mě dál do temného lesa.

A s tebou, můj princi, už to bylo napořád. Byl jsi vše, co jsem jen na světě hledal. Ohleduplný, napomocný, milý, nesebestředný, obětavý a chytrý. Matka údajně na můj pohřeb pozvala všech sedm mých společníků, čemuž se těžce věří, kteří přišli. A dokonce i plakali. A já se jen usmíval, protože můj princ už na mě čekal.