Snow White

Dřímal

Jednoho krásného dne, kdy vál příjemně teplý vítr, jsem ležel v lese na menším rozcestí a sledoval, jak se obloha pomalu připravuje ke spánku. Pod hlavou jsem měl mou deku a zíral na jablko. Jediné jídlo, které si můžu jednou za tři dny dovolit. V břiše mi nepříjemně kručelo, ale prostě jsem ho nechtěl poničit otiskem mých zubů.

Kousek ode mne praskla větvička a já se vyhoupl do sedu, abych viděl, co se okolo mě děje. A pak jsi se tu objevil ty.

"Oh, nechtěl jsem tě vylekat." zasmál ses a přisedl si ke mně.

"To nic." usmál jsem se.

"Jmenuju se Dereck." zahleděl ses na oblohu.

"Snow. Snow White." obeznámil jsem tě s mým jménem a taktéž se zahleděl na právě vycházející hvězdy.

"Nuže Sněhurko, přišel jsem se jen omluvit. Teď už jdu na hotel, leze na mě únava..." protáhl sis celé tělo a zahleděl se do mých očí. "Ty bys měl taky jít. Jsi mladý, sám v lese a stmívá se. Chodí tady feťáci." našpulil jsi rty.

"Já vím." položil jsem se zpět. A ty? Ty sis zase sedl ke mně.

"Doprovodím tě." zvedl jsi obočí.

"Kam?"

"Domů přece." zasmál ses.

"Aha." vysekal jsem ze sebe suše.

"Kde bydlíš?" byl jsi vlezlý. A než jsem stačil cokoliv říct, zakručelo mi v břiše.

"Ehm, to je velmi zajímavá otázka." věnoval jsem ti smutný úsměv a ty jsi pochopil.

"Tak pojď." postavil ses.

"Kam?"

"Budeš spát u mě na hotelu. Za dva dny se stěhuji do nového domu a můžeš tam žít, než si najdeš práci a postavíš se na nohy."

"Dobře." pokrčil jsem rameny.

"Za dvacet minut je čas druhé večeře, ale to bývá jen ovoce. Objednám ti něco k jídlu přes hotelovou službu, hm?" opět jsi se vyhoupl na nohy a pomohl mi vstát.

"Díky." stěží jsem vydechl, jak se mi zamotala hlava z prudkého vstávání. Holt už nejsem v tak skvělé formě, jako jsem býval.

"V pořádku?" zamračil ses a podpeřel mé zesláblé tělo.

"Ano. Jen se mi zamotala hlava." usmál jsem se a my vyšli vstříc tvému hotelu.

Cesta probíhala většinou v tichosti, až na tvé neustálé zívání a mlaskání, což mi vcelku vadilo, ale nechal jsem tě být - přeci jen, bylo pozdě a ty jsi za sebou měl očividně dlouhý a náročný den. Za to já celou dobu ležel nebo seděl a sledoval dění okolo sebe.

Když jsme došli, vytáhl jsi klíče a postavil se do fronty na výtah. Bylo tam okolo dvaceti lidí, přičemž nosnost výtahu byla pět osob.

"Pojďme po schodech." zatahal jsem tě za rukáv.

"Vždyť je to až do třetího patra..." zaúpěl jsi.

"Je to kousek a budeš moct jít dříve spát." snažil jsem se tě přemluvit.

"Dobrá tedy." prskl jsi naštvaně. A stejně jsme se zastavili v prvním patře a na onen výtah čekali tam, protože jsi začal kňučet a stěžovat si na bolest nohou.

"Ty budeš asi Dřímal, že?" poznamenal jsem otráveně.

Ačkoliv jsi mi byl blízký, nezvykl jsem si na tvou lenost. Neustále jsi byl protivný a unavený, musel jsem tě tahat z postele, aby jsi stihnul práci. Netrvalo dlouho a dostal jsi padáka. Nevadilo mi, že já se dřu a ty ležíš doma, ale co mi trhalo nevry bylo to, že jsi si na mne pořád stěžoval. Že vydělávám málo? Živil jsem sebe i tebe, Dřímale. Byl jsi má opora, ale upadl jsi a já byl nucen po měsíci odejít.