Snow White

Rejpal

A tak se jednoho dne stalo, že jsem opět umíral hlady. V ruce, tak jako obvykle, naleštěné jablko a pohled zabodnut před sebe.

Nastal podzim. Listí se zbarvovalo převážně do oranžova a vítr ho smetával z vysušených větví. Malé děti s radostí sbíraly kaštany a šišky, ještě venku na piknikových dekách z nich s maminkami stavěly různé ornamenty, jako jsou zvířátka a stavby.

S úsměvem jsem na ně hleděl a vzpomínal na dětství s mou rodinou. Také jsme takto chodívali v podzimní dny na procházky a společně se smáli.

A pak za mnou přiběhl malý chlapeček a chlubil se žirafou. Spokojeně se zahleděl do mé dlaně a zvířátko mi předal.

"Pane, mohu si vzít vaše jablko? Dám vám tu žirafu." zasmál se. A já mu ho předal, protože jiskry v jeho očích byly hypnotizující. "Děkuji!" zajásal a běžel zpět za jeho otcem, který se na ovoce vyděšeně podíval.

"To se nedělá!" zahurácel a pleskl synka přes hlavu. Vzal ho surově za ruku a táhl ho za mnou. Ty slzičky v jeho studánkách mě dostávaly do kolen. "Zdravím. Jsem Rio a toto je Albert." vrátil jsi mi jablko a já ti podal žirafu.

"Snow. Snow White, těší mě."

"Mě také, Sněhurko."

A byl jsi sedmý v řadě, který mě takto nazval.

"To jablko jsem mu dal, nebylo nutné násilí." poznamenal jsem.

"Ptal se mě na to a já mu to zakázal. Když jsem vedl důležitý hovor, utekl za tebou a nabídl ti výměnný obchod." uchechtl se.

"Oh." vydal jsem ze sebe zaraženě.

"Běž si hrát, Alberte. Ale první se pánovi omluv."

"Mrzí mě to..." zostuzeně sklopil pohled ke svým botám a odběhl za nějakou holčičkou.

"Sedáváš tady často, viď Sněhurko." sedl sis vedle mne.

"Ano." přitakal jsem.

"Přespáváš tady." opět jsi poukázal na krutou realitu.

"Ano, to je pravda." opět jsem přikývl.

"Nemáš domov?" vyzvídal jsi dál. Byl jsi vlezlý, ale nijak mi to nevadilo. Neposmíval ses a to bylo důležité.

"Ne." zakroutil jsem hlavou.

"Jsi taková bludička." nakrčil jsi horní ret.

"Sněhurka." špitl jsem s úsměvem.

"Cože?"

"Říkají mi Sněhurka." pozvedl jsem koutek a navázal s tebou oční kontakt.

"Tak to bych možná mohl taky." zachechtal se přihlouple. "Kolik trpaslíků už jsi minul?"

"Cože?"

"Jsi snad hluchý?"

"Šest." sklopil jsem pohled.

"Tak já budu sedmý."

"Nemůžeš být." špitl jsem sklamaně. Vážně jsem si to přál.

"Proč bych nemohl?" svraštil jsi obočí.

"Máš syna. Nejsi trpaslík."

"Nemám syna." uchechtl ses. "Je to můj synovec." našpulil jsi ret. "A Sněhurka musí někde přespat, takže jdeš ke mně. Za chvíli vyjdeme, jen co odvedu Alberta k mé sestře." poznamenal jsi.

"Dobrá tedy." převrátil jsem oči v sloup.

"Nedělej, nebo ti to tak zůstane." rýpnul sis a v ten moment jsem věděl, že ty jsi můj Rejpal.

"Nezůstane." uchechtl jsem se a čin zopakoval.

"Možná ne, ale jestli jo, budu se ti smát do konce života." pokrčil jsi ledabyle rameny a ťuknul mne loktem do žeber. "Vstáváme ty líná spící princezno."

"Hehe." suše jsem odvětil a společně jsme odvedli Alberta domů. Poté jsme si zašli do cukrárny a hned na to se vydali do tvého bytu.

I když jsem si měsíc s tebou užil, nadešel čas odejít. Byla to vskutku příjemná změna, Rejpale, ale tvé poznámky byly častokrát nevhodné a urážlivé. Nelíbilo se mi to. Doufal jsem, že když uvidíš mé slzy, které jsi způsobil, třeba přestaneš, ale jediné, co jsi s tím udělal, byla tvá slova, ať se chovám jako chlap, protože mezi nohama nemám díru. I přes to, že jsi mi neustále připomínal přezdívku Sněhurka, i když sis ze mně nevhodně utahoval, byl jsem to já, kdo tvůj nátlak nevydržel a opět jsem se po měsíci vypařil. Ale stále tě mám rád, má poslední zachráno.