Snow White

Kejchal

Pršelo jako snad nikdy. Krčil jsem se pod menším obchodem s potravinami a sledoval blesky, jak vytváří fascinující obrazce přes celou oblohu. Následoval hrom a mně pokaždé naskočila husí kůže, načež jsem se otřásl.

A pak jsi tam prošel ty. Pamatuji si, jak ses zastavil v pohybu a pohlédl do mých očí. Ty tvé byly plné soucitu a nerozhodnosti. Po chvíli jsi se rozešel ke mně a natáhl ruku.

"Pojď." zašeptal jsi. Tvé kroky byly rychlé, neměl jsi deštník, stejně jako já. Zatáhl jsi mě do bytového domu a čekali jsme na výtah. "Chris." natáhl jsi opět ruku, tentokrát s úsměvem.

"Snow. Snow White." také jsem se usmál.

Dal jsi mi padající prameny mých vlasů za ucho a uchechtl ses. "Sněhurka?"

Na to jsem jen pokrčil rameny a nastoupili jsme do té přenosné bedny. Následoval výjezd do čtvrtého patra a pozval jsi mě dále, do tvého bytu.

"Dáš si čaj, Sněhurko? Nebo kávu?" zahulákal jsi z kuchyně, mezitím co já se na tvůj povel převlékal do oblečení z tvé skříně.

"Čaj, prosím." odvětil jsem. Zhlédl jsem se v zrcadle. Poprvé za celou tu dobu, kdy jsem spával venku, jsem měl tmavé kruhy pod očima a fialové rty.

"Tady." posadili jsme se na pohovku, já si vzal z mísy s ovocem jablko a ty jsi pustil rádio.

"Maluješ, Chrisi?" prohlédl jsem si obrazy květů s podpisem Chs.

"Ano." také přemístil svůj pohled. "Maluji to, co nemůžu mít." poznamenal jsi suše. "Na všechny ty věci z obrazů mám alergii." následoval povzdech a odložení hrnku. "Kočky, psi, květiny, stromy, tráva, peří, prach..." protočil jsi očima, jako už tolikrát. "Jen to vidím, chce se mi kýchat.

"A co tedy ty květy v koupelně?" zamračil jsem se při vzpomínce na žluté růže.

"Na ty jsem zapomněl." udeřil jsi se dlaní do čela. "Jsou od mé sestry." rozešel ses a odvážně jsi s vázou prošel celým bytečkem. Před pusou jsi si držel kapesník a snažil se plynule dýchat.

"Ty jsi kejchal..." zasmál jsem se.

"Ani nevíš jaký..." opět si protočil očima a vyhodil tu okrasu z okna na trávník. "Všechno to mám rád, jen mé tělo nějak nesouhlasí." zasmál ses a došel si pro léky. "Jsi na něco nachylný?"  podíval ses na mne zarudlýma očima.

"Ne." zakroutil jsem hlavou.

"Tak to máš neskutečné štěstí, Sněhurko." ušklíbl ses a dál jsi poslouchal melodii rozmáhající se z oné kovové bedýnky. "Nuže, máš hlad?" přerušil jsi ticho mezi námi.

"Docela ano." kývl jsem ti na souhlas.

"Objednám jídlo." zvedl ses, popadl telefon a roztomile do něj kuňkal, aby ti dovezli pizzu. Býval bych nikdy neřekl, jak to může být těžké, ale ty jsi nemohl polovinu ingrediencí, a tak rozhovor mezi tebou a ženou na druhé straně trval okolo deseti minut. Vím to jistě, přehráli totiž tři a kousek písničky.

Další problém nastal při předávání. Poslíček totiž nejspíš choval psa a měl na sobě jeho chlupy. Nemohl jsi se k němu přiblížit na pět metrů, proto jsem vstal já, převzal nám jídlo a následně zaplatil.

A i tebe, můj milovaný, jsem se rozhodl opustit. Pověz mi, Kejchale, co je to za život, když pokaždé, co jsem přišel domů z procházky, jsi mne seřval? Jen proto, že se na mém oblečení zachytily alergeny, za což já vlastně ani nemohl. Jednou ano. Mazlil jsem se se psem tvé sousedky, ke které se nemůžeš ani přiblížit. Ale to bylo jen jednou. Ale přeci na tom bylo něco krásného. To, jak jsi mi stíral slzy. Pokaždé, když mi nebylo dobře jsi tu pro mě byl a toho si cením. A také ty snídaně do postele hned po ránu, nebo ranní běhání. To bylo skvělé. Pamatuji si chvíli, kdy jsem se tě ptal, proč jen ráno. Tvá odpověď byla jednoduchá: "Protože ráno ještě všechno spí a já se můžu beze strachu nadechnout."