Snow White

Stydlín

Přišlo období, kdy se horké slunce zabydlelo na obloze pro delší čas. Bylo horko, vlastně bych to možná nazval vedrem. Seděl jsem na židli v předzahrádce menší kavárny a sledoval procházející osoby. A najednou se kovová židle vedle mě pohnula.

Vyděšeně jsem k tobě škubnul hlavou a zaměřil na tebe svůj zrak. Pod mým pohledem se ti roztřásly ruce a tváře začaly červenat.

"Ahoj..." vykoktal jsi ze sebe po chvíli a zamával mi, stále se krčíc ve své židli.

"Ahoj." usmál jsem se jak nejmileji jsem jen dokázal a odložil jablko, se kterým jsem si doteď hrál.

"Já jsem," začal jsi opatrně, jako bych měl každou chvíli utéct. "Stephan." dokončil jsi své představení a natáhl ke mně ruku.

"Snow. Snow White."

"Oh, jako Sněhurka." šťastně sis poposkočil, a pak vyděšeně otevřel ústa. "Já... Promiň, to se moc nehodilo." podrbal ses na zátylku a vyškubnul svou ruku z mého sevření.

"V pořádku." kývnul jsem, abych tím svá slova mohl ještě více utvrdit.

"Můžu ti nabídnout něco k pití? Nebo-nebo k jídlu?" ztrápeně jsi ze sebe opět vykoktal.

"Samozřejmě." opět jsem se pokusil o upřímný úsměv a vděčně se na tebe podíval. Červeň tvé tváře stále neopustila a já si nemohl pomoci, a úsměv jsem ještě prohroubil.

Vstal jsi ze své židle, kolena se ti třásla, a nemotorně ses vydal směrem do budovy, aby jsi servírku mohl obeznámit se svou objednávkou. Ona jen přikývla a odcupitala za pultík, mezitím co ty jsi si frustrovaně prohrábl vlasy a složil tvář do dlaní.

Jakmile jsi zaregistroval, že tě sleduji, odvrátil jsi pohled a začal nepravidelně dýchat. Také jsi botou mírně okopával vypadávající kachličku.

Nakonec jsi převzal dva máslové croisanty s marmeládou a pomerančovým džusem, načež jsi se pomalým, opatrným krokem vydal zpět k našemu stolu. Několikrát jsi pošťouchl spolusedící občany a dal se do horlivého omlouvání, ale přeci jen jsi došel až ke mně. Svou třesoucí se rukou jsi mi položil vše přede mne a věnoval mi úsměv.

"Děkuju." zazubil jsem se a spolu s tebou se dal do jídla. "Ty jsi Stydlín, že?" mile jsem pozvedl koutky úst.

"Jde to hodně poznat?" svěsil jsi nešťastně ramena.

"Je to roztomilé."

"Vážně?" a opět se tvá tvář začala zbarvovat do růžových a následně červených odstínů, na což jsi sklopil pohled, abych si toho nevšimnul.

"Vážně." položil jsem svou dlaň na tu tvou a ty jsi se vřele usmál.

"To je od tebe milé. Většina lidí si to nemyslí, spíše na mou hlavu padají nemístné narážky a urážky. Poznámky, to ještě skousnu, ale nic víc. Nenávidím to." povzdechl sis a položil svou ruku na tu mou. "Proto mě tvá slova potěšila." zazubil ses a pokračovali jsme v tichosti v jídle. Než jsem si stihl uvědomit, že to do sebe cpu, už jsi na mě házel hromadu otázek.

"Bože, ty musíš mít hlad.. " zamračil ses. "Vypadáš, jako bys několik dní nejedl." rozezněl se okolím tvůj smích, až se na nás pár lidí pootočilo. Jakmile sis toho všiml, opět jsi nabral růžovou barvu. Pak jsi přemístil svůj zrak na mou vážnou tvář a zmateně zamrkal. "Já..." zase jsi se zakoktal. "Jak dlouho jsi nejedl?" následovalo tvé nepříjemné zavrtění na židli.

"Budou to tři dny."

Jako obvykle, opět se ke mně pomalu sápal mezník tří dnů. Možná proto jsem v sobě pocítil kapku naděje, když ses vedle mě posadil.

"Pane Bože. Oni tě doma nekrmí?" uchechtl ses. A pak jsi najednou utichl a já se neodvážil podívat se ti do tváře. "Sněhurko, kdepak bydlíš?"

"Nebydlím." téměř jsem zašeptal.

"Pane Bože..." zrudnul jsi. Nevím, jestli vztekem nebo ses cítil zle za tu otázku, ale zrudnul. "Nechceš být na pár dní u mě?" opět jsi chytil mou ruku.

"To by bylo moc fajn." usmál jsem se a pokračoval v jezení.

Byl to krásný měsíc. Nejlépe prožitý květen mého života, Stydlíne. Ale i zde se našlo něco, co mne od tebe vyhnalo. A to tvůj strach z kontaktu s lidmi. Nezašli jsme si do kina, do divadla a ani do parku. Práci jsi měl doma a nedokázal sis ani objednat sám jídlo, můj milý. Nechodil jsi do obchodu, nechodil jsi nikam. A já takto nemohl žít. Nemohl jsem se dívat na tvé utrpení. A tak jsem, tak jako vždy, utekl.