Snow White

Štístko

Přišlo jaro. Tolik jsem ho očekával a konečně bylo tady. S úsměvem jsem posedával na lavičce v místním parku a sledoval oblohu. Ptáčci poletávali a zpívali si, všude samý motýlek. A pak mě z mého snu vyrušilo písknutí. Tvé písknutí. Beze slova jsi mi gestikulací naznačil, abych šel za tebou. Na deku, do orosené ranní trávy. A já s úsměvem popadl svou přikrývku, jablíčko a vydal se za tebou, na tvé přání.

"No sedni." zasmál ses a já se posadil k tobě. "Nestiď se, nabídni si, co hrdlo račí." posunul jsi ke mně košík s ovocem a pečivem, načež jsem si vzal kousek sýra a chléb. "Dnes je vážně krásný den." úžasle jsi pozoroval řeku. "Jaké je tvé jméno?" pohlédl si na mne naléhavě.

"Snow. Snow White." natáhl jsem, jako vždy, k tobě ruku a tys ji přijal.

"Ach Sněhurko, já jsem Lucky."

Chtěl jsem stáhnout ruku zpět, ovšem tys ji přidržel u sebe a navlékl mi tvůj prsten.

"Je ti kapku větší, ale není to nic extrémního." uchechtl ses a podíval se mi do očí. "Zajímá mě tvůj příběh. Vypadáš jako zajímavý člověk... Takový, jakého na každém rohu nemineš." přivřel jsi tázavě oko a já se s úsměvem dal do řeči.

"Macecha mě vyhnala z domu. Už nějakou dobu žiji venku."

Tvůj úsměv povadl.

"Ale to je strašné!" povzdechl sis, pln emocí. "S tím se musí něco dělat." vyšpulil jsi rty. A pak nás pohltilo ticho. Já si vychutnával chléb, ty jsi mě zaujatě pozoroval. "Sněhurko, pojď se mnou do divadla."

"To se nehodí." zasmál jsem se.

"Proč by ne? Hrají tam dnes operu."

"Nejsem k tomu vzhledově přizpůsobený." pokrčil jsem ledabyle rameny a dál se věnoval pohledu na řeku.

"Jsem objednaný do salónu. Pojď tedy se mnou." zase se na tvé tváři rozprostřel úsměv a mě bylo líto tvé nadšení pohřbít, a proto jsem přikývl.

Došli jsme do centra a vešli do útulného kadeřnictví. Tam se tě, a mě také, ujala nevlídně vzhlížející žena. Mě posadili na křeslo k zrcadlu, ty jsi se roztáhl na menší pohovce a sledoval znechucený pohled ženy, která se mne štítila.

"Sněhurka vás nekousne." poznamenal jsi pichlavě a ona tě spražila pohledem, ovšem svůj přístup změnila.

Když jsme po hodině vyšli, cítil jsem se jako jiný člověk. Dle tvého pohledu jsem soudil, že jsem takto i vypadal.

"Jsi krásný, víš to?" zazubil ses a přehodil jsi mi ruku přes ramena.

"Děkuju." neslyšně jsem zaskřehotal, cítíc jak se mi do tváří hrne červeň.

Jak jsi řekl, tak se stalo. Došli jsme do divadla a vyslechli si operu. Ty jsi ohrnoval rtem, díky znechucení, já byl nadšený. Vážně jsem si to užil, zato ty by jsi svůj čas raději strávil jinak.

"Víš co? Přespi u mě. Zítra můžeme zajít do kina a užít si lepší film."

Vydali jsme se k tobě domů a pustili televizi. Já si zašel do sprchy. Při východu jsem slyšel, jak nedáváš na nekvalitní programy. Ať jsme byli kdekoliv, stále jsi z výsledku byl nešťastný. V životě jsi měl štěstí, Štístko, ale vůbec sis ho nevážil a to já nemohl sledovat déle než-li měsíc. Proto jsem tě opustil, i když spaní vedle tebe mě hřálo u srdce. Protože jsi byl nešťastný za své štěstí. Nebyl jsi rád za svou rodinu, za to, jak jsou k tobě vlídní. Jednoduše, ačkoliv jsi měl prostředky, abys mohl být šťastný, tys je neuměl využívat a díky tomu si mne dělal nešťastným taktéž. A to je důvod, proč jsem i tebe byl nucen nechat být. Musel jsem odejít, abych se zachránil před tvým štěstím, které jsem ti na každém kromu záviděl, až jsem bělal.