Jako Popelka ✓

Kapitola 1.

Procházím chodbami školy. Posměchy mířené na mou osobu jsou na denním pořádku. Už jsem zvykla. Za ten rok. Za to moje dvojče Hela je oblíbená až moc. Ani jako malou mě neměla ráda. Chtěla být pro mámu ta jediná. Štvalo ji, že mi mamka četla pohádku dříve než jí. Mě vždy četla Popelku a sestře Krásku a zvíře. No, zpět do reality. Nějakým rozumným tempem jsem se dostala ke skříňce. Ve skříňce jsem si vzala matiku a vydala se do třídy. Sedla jsem si do poslední lavice a přemýšlela nad životem. Hela vešla do třídy chvíli po mě. Jsme si vzhledově neskutečně podobné. Lidi si nás často pletou. Vyhlídla jsem z okna a pozorovala krajinu která se pomalu připravovala na zimu. Teď bývá hodně akcí, většinou je chystám já, jakožto učitelčin obětní beránek. Zrovna dnes jdu pomoct s přípravami na vánoční ples, kterého nemám v plánu se zúčastnit. Mě nikdy nikdo nepozve jelikož sestra celé škole nakecala, že jsem udělala tam to, že jsem udělala tamhle to a další podobný píčoviny. Zabraná do svých myšlenek jsem si ani nevšimla učitelky, která už dávno vysvětluje novou látku. Otevřela jsem si matiku a opisovala příklady. Po skončení vyučovací hodiny skončilo i mé dnešní celkové vyučování, protože jdeme dělat výzdobu do místního kulturního domu, kde máme povoleno být jen do dvou hodin. Celá naše přípravová parta se sešla před školou spolu s učitelkou výtvarky. Courala jsem se úplně vzadu, abych se vyvarovala zbytečným posměchům a podobně. Zastavili jsme až před kulturním domem. Chvíli jsme čekali na majitele, aby nás mohl pustit dovnitř. Po vyjítí několika schodů a po otevření mohutných vchodových dveří jsme se ocitli v prostorné chodbě, kde bylo rozmístěno spousty věšáků. Když se následně odemklo i u dveří do sálu, všichni se tam nahrnuli a já nebyla výjimkou. Tentokrát se nám před očima rozprostíral obrovský sál s úhlednou dřevěnou podlahou. Před námi bylo rozlehlé podium, na které po každé straně vedlo pět schodů. Bylo tu spoustu stolů, které všichni podle pokynu učitelky začali dávat k podlouhlé stěně. Přidala jsem se k nim. Když byste se podívali na strop, spatřili byste mohutný křišťálový lustr. V horních rozích celé místnosti byli barevné reflektory, které mířili k již zmiňovanému lustru. Lustr se prý otáčí, ale v akci jsem ho ještě neviděla. Na podiu byli připravený repráky na každé straně a uprostřed vždy po jednom. Stoly již byli na svých místech a my začali s vánoční výzdobou, která byla předem připravená. Já si vzala na výzdobu pódium. Po malých pravidelných obloučcích jsem lepila dlouhý bílomodrý lesklý vánoční řetěz. Po té jsem si vypůjčila schůdky a to samé udělala i nahoře. Po stranách jsem totožný řetěz svěsila dolů a zhruba v polovině je svázala k připravenému očku. Celý objekt vypadal neskutečně symetricky. Šla jsem si pro další řetězi a šla vyzdobit věšáky jak mi učitelka nakázala. Věšáků tady bylo zhruba padesát, né-li víc. Po dokončení úkolu jsem se vrátila zpět do sálu, kde už na stolech byly bílé a tmavě modré ubrusy. V pravém rohu, kde se stůl scházel se stěnou byli bílé a tmavě modré kelímky. Byl tu menší bar, hned naproti stolům, kam se prozatím uklidili do velkých chladících boxů sladké limonády a vše co je lepší vychlazené. Teď si každý z naší deseti členné skupinky vzal leské konfety se stejnýma barvama do jakého je celý tento sál vyzdoben a nechal je "vybuchnout" nad sebe. Pak jsme totožnýma konfetama naplnili balónky, které se později nafouknou héliem a svážou modrými a bílími stužkami, aby byli nějak rozumě dlouhé a každý si na konci plesu mohl jeden prásknout. Po stolech jsme ještě poházeli bílé a modré vločky. Konečná výzdoba se koná za dva dny tedy v pátek. Pod dozorem učitelky jsme opustili onu budovu. Tam nás rozpustila a my se mohli rozejít do svých domovů. Vzala jsem to přes park a užívala si klidu až do doby než to někdo pokazil.

,,Ty si Nikol, že? Sestra Hely." započal konverzaci vysoký blonďatý kluk se smaragdově zelenýma očima.

,,Asi to tak bude. Hele jestli máš v plánu se mi posmívat jako celá škola tak radši jdi."

,,Ne to jsem v plánu neměl." zvedl ruce do obranného gesta.

,,Tak co chceš?"

,,Víš nějakou dobu už tě pozoruju jak nám pomaháš s přípravami akci a podobně, ale nikdy na nich nejsi."

,,Jo nejsem nemám tam s kým být." odvětila jsem.

,,No...tak mě napadlo jestli by si se mnou nešla na tenhle ples."

,,Jestli je to vtip tak je dost blbej."

,,Ne já ti tady odpřísáhnu, že není." ukázal dva prsty na znamení, že nelže a že to myslí vážně.

,,Fajn. V pátek se domluvíme na místo setkání."

,,Uff děkuju těším se."

Kývla jsem a vydala se na odchod původním směrem. Domů jsem došla asi o půl třetí a šla si dát něco k jídlu, protože mi vyhládlo. Zítra musíme ve škole rozvěsit plakáty s informacema ohledně plesu. Nikdo totiž nezná plán a každý na to čeká a to je taky důvod proč já a dalších devět lidí jdeme na nultou hodinu, abychom překvapili ostatní a plánem a tématem plesu. Téma plesu jsou pohádkové postavy. Dělám si srandu. Téma plesu jsou jenom Vánoce. Nic zajímavého. K obědu jsem si ohřála špagety. Které jsem následně rychle snědla a pak se přemístila do svého pokoje v patře. Můj pokoj je o poznání menší než ten sestry, ale mě to nějaký nevadí. Menší a útulnější pokoj mi sedí víc. Když se vejde do dveří tak po levé straně je vestavěna šedá dřevěná skříň se dvěma posouvacími dveřmi. Jedny dveře jsou stejné barvy jako zbytek skříně a druhé dveře jsou jedno velké zrcadlo. Po pravé straně jsou dveře do menší koupelny do bílo šedé barvy. Naproti dveřím je šedý pracovní stůl s bílou kancelářskou židlí. Vedle stolu je velké dvojité francouzské okno, zahalené do šedých závesů, za kterými je menší balkon s prosklenou zábranou. V rohu kousek od okna je dvoulůžková postel a malý noční stolek s lampičkou a knihou která je zahalena do světle modrého přebalu. Vedle nočního stolku je stojan se šedou kytarou. Na postelí mi visí světle modré světýlka a nad stolem jsou nad sebou dvě šedé police, na kterých je umístěno několik různých knih. Celý design pokoje doplňují světle modré doplňky. Dvě stěny jsou vybarvené na šedo a stěna na proti posteli a stěna naproti stolu je na pastelově modrou. A to je dámy a pánové můj pokoj. Přešla jsem ke své milované kytaře, se kterou jsem si šla sednout na balkon. Začala jsem si vybrnkávat různé písničky k některým jsem si i zpívala až do doby, kdy jsem z vedlejšího okna slyšela tóny linoucí se z klavíru a sestřin zpěv. Ten její slavný klavír vždy přehluší moji skromnou kytaru. Tak jsem se tedy zvedla a odebrala se do pokoje. Kytaru jsem dala zpátky na její určené místo a šla se převléknout do tmavě šedých tepláků, které se dole zužují, černého tílka a navrch jsem si hodila objemnou černou mikinu s bílou siluetou vlka. Vlasy jsem si stáhla do ledabylého drdolu a lehla si na postel. Vzala jsem knížku z nočního stolku a konečky prstů přejela po přebalu, na kterém se zlatým písmem pyšnil název knihy. Popelka. Už po několikáté jsem žasla nad krásou designu té dokonalé knihy. Stále s úžasem v očích jsem knihu otevřela. Strany popsané drobným písmem sebou nesly příběh, který nadevše miluji. Nalistovala jsem první stranu onoho příběhu a začala číst drobná písmena. Cítila jsem se spokojeně a unešeně. I potom co jsem knihu četla několikrát mě neomrzela. Pokaždé co zabořím svůj zrak na strany plné textu, který sebou příběh nese je to jako bych ho četla poprvé. Jako bych byla pořád ta malá holčička, co věří na pohádky, na štastné konce. Začtená do příběhu jsem si ani neuvědomila, že už jsem téměř na konci knihy. Chybělo mi asi dvacet stránek. Knihu jsem odložila na stolek a pohlédla na mobil, abych zjistila kolik hodin je. Bylo něco málo po deváté. Vstala jsem a šla si dát rychlou sprchu. Když jsem si po sprše oblékla dlouhé triko a tepláky na spaní, ulehla jsem do postele, kde jsem dočetla knihu a poté upadla do říše snů. Potají jsem doufala, že až se zítra vzbudím bude mě mít sestra ráda a já nebudu obětí posměchu celé školy.

. . .