Jako Popelka ✓

Kapitola 5.

Momentálně sedím ve své stávající lavici. Nevím co se stalo. Nevím jak se to stalo, ale nikdo mi za celou dobu neřekl jedno hanlivé slůvko. Jak jsem se tak válela po lavici tak jsem nezaregistrovala, že si vedle mě sedla ta holka co se mnou dělala výzdobu.

,,Ahoj Nikol. Můžu?"

,,Ahoj. Můžeš."

Seděla vedle mě a vedla se mnou konverzaci. Mlela pátý přes devátý a mě furt nedocházelo co se tu děje.

,,Hele Kelly děje se něco o čem nevím nebo je nějaký jiný důvod proč je na mě každej tak milej?"

,,Ty to nevíš? Ty nevíš, že všichni ví, že ti sestra ubližovala a to co nakecala o tobě ostatním, že to není pravda?"

,,Nějak se to ke mě nedostalo. Kdo...?"

,,Myslíš, kdo nám ukázal pravdu a seřval tvoji sestru?"

,,No? Tak kdo?"

,,Sam."

Nemohla jsem uvěřit svým uším. To, že udělal.

,,A kde je?" zeptala jsem se Kelly, když jsem ho ani po polovině první hodiny neviděla ve třídě.

,,Nikol..."

,,Co?!"

,,Vyhodili ho."

,,Proč?!"

,,Protože tvoje povedená sestra si vymyslela že ji zmlátil a obviňoval z bůh ví z čeho a ředitel ji uvěřil bude teď chodit do školy na druhé straně města."

Kvůli mě ho vyhodili. Jsem blbá neměla jsem nikam v sobotu chodit mohl by tu být dál. Najednou mě přepadl hrozný pocit viny a smutku. Učitelce jsem se omluvila s tím, že půjdu na záchod a utekla ze třídy. Slzy mi stékaly po tváři. Ale proč? Kvůli Samovi? Nebo kvůli mě? Nedokázala jsem nikde nalézt odpověď. Po chvíli, kdy už jsem nevypadala jako monstrum jsem se vrátila do třídy a snažila se přetrpět zbylou hodinu a vlastně i zbytek mého pobytu ve škole.

Skončilo vyučování a já se vydala ze školy rychle pryč. Šla jsem nejdelší cestou, která vede k domů, kde vládne má sestra. Potřebovala jsem se trochu projít. Pozorovat dění mimo školu a možná i přemýšlet nad nemožnými věcmi. A jak už to tak bývá zase jsem nedávala pozor kam šlapu a uklouzla na náledí, které se táhlo téměř přes celý chodník. Tentokrát mě bohužel nikdo nechytil a já dopadla na studený pevný led. Jako by jsem těch modřin neměla už dost. Opodál jsem slyšela tichý smích, ale podařilo se mi ho ignorovat. Radši jsem se opatrně zvedla a snažila se šlapat pouze na sníh mimo led. Nějak jsem se dobelhla domů. Mé kroky směřovaly prvně do kuchyně, kde jsem si udělala pečený čaj, který jsem si pak vzala do pokoje. S mámou jsem ještě furt nedokázala mluvit. A sestra si mě raději nevšímala. Jelikož věděla, že kdyby mi udělala další viditelný šrám byla by na tom ještě hůře. Myslím tím, že by ji ve škole více odsuzovali. Zajímalo mě, která z "princezen" mi vzala tu krásnou světle modrou lodičku. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, nemohla jsem stále vypustit z hlavy tu situaci, která se téměř přesně podobala Popelce. Zatřepala jsem hlavou a v zápětí si vzpomněla, že nemám nakoupeny dárky. Jakože by se mi chtělo sestře něco dávat no nevím. Tak jsem tedy začala přemýšlet nad dárky. Přemýšlela jsem asi hodinu a měla jsem pro každou jeden rozumný dárek. Po pro mě dlouhým přemýšlení jsem odnesla hrníček. Po přijití do kuchyně tu byla fůra nádobí. Máma byla v práci, takže to musela být sestra, protože to tu předtím nebylo, a tak umývání zbylo na mě. Podle pánvičky a několika misek se pokoušela o palačinky. Tak lehké jídlo a ona zašpiní takového nádobí. I přes to, že se mi nechtělo jsem to umyla. Vyskládala jsem poslední umyté talíře na odkapávač a má práce byla hotová. Přemístila jsem se na gauč a projížděla sociální sítě. Asi omylem jsem klikla na sestřin příběh, kde byla vyfocená palačinka. Myslím, že to byli ty palačinky, které mamka dala před dvěma dny do mrazáku. Zakroutila jsem nad tím hlavou a dále si nevšímala okolí až do doby než jsem se rozhodla jít číst. Pomalu jsem se dostávala až do mého pokoje, kde jsem si ze své poličky sundala jednu z knih ve velmi zajímavém přebalu. Natáhla jsem si na postel a ponořila jsem se do příběhu jako potapěč ke korálům. Očima jsem zkoumala každičké písmeno jako bych ho viděla naposledy. Naprosto unešena a fascinována stylem postupného rozvíjení detektivní záhady mi doslova bralo dech. Nedokázala jsem přestat číst chtěla jsem vědět jak to skončí. Kdo byl nakonec vrahem jsem se nestihla dozvědět, protože bylo nějak kolem půl jedné ráno a já se rozhodla jít spát. Rychle jsem se tedy převlékla a ulehla do své milované postýlky, kde jsem se mohla vydat do světa snů a fascinujících myšlenek.