Jako Popelka ✓

Kapitola 3.

Budík oznamoval sedmou hodinu ranní. Posadila jsem se a s hlasitým zívnutím jsem se zvedla z postele a jako každé ráno přešla ke své milované skříni. Vytáhla jsem si světlé jeany bílé tričko a červenou dlouhou objemnou mikinu. Vlasy jsem si stáhla do ledabylého drdolu a šla si vyčistit zuby. U dveří jsem popadla popruh batohu a vydala se po schodech dolů. Moji snídani opět tvořilo jablko a jako vždy jsem jedla za chůze. Za šera jsem se průměrnou chůzí dostávala až ke škole. Potkala jsem spoustu usměvavých lidí, většinou lidi ze školy bavící se o dnešním plesu. Nějak ani nevím jak jsem se dostala až před onu budovu, kde dnes opět strávím jen jednu hodinu a pak zase směr kulturák. Přes davy tlačících se studentů a snažících se někam dostat jsem se já snažila dostat ke skříňce. Naštěstí jsem se k ní dostala včas a mohla zamířit do třídy, kde dnes máme literaturu. Zabrala jsem své neměnící se místo a čekala na učitelku. Ta dorazila přesně se zvoněním takže opozdilci neměli šanci. Už se chvíli vyučovalo, když mi na lavici přistál papírek. Nebo teda spíše malá vlaštovka s textem. Nepatrně jsem nahlédla na drobná písmena a k mému údivu tam nebyla nadávka. Něco naprosto nečekaného od nečekané osoby. Byl tam dopis od  Sama nejhezčího a nejžádanějšího kluka na škole. Stálo tam.

Milá Nikol, prokážeš mi tu čest a zatančíš si se mnou na dnešním plese?
Sam.

Propiskou jsem napsala odpověď.

Pochybuju, že to myslíš vážně tak tvou nabídku odmítám. Jenže je tu ještě jeden důvod na zamítnutí tance...

Poslala jsem papírek nazpět. Nemohla jsem mu napsat 'ano' navíc to podle mě nemyslí vážně a sestra by mě asi zabila, protože o Sama usiluje už dlouhou dobu. A ne jenom sestra, ale téměř všechny holky na škole. Když píšu téměř myslím tím sebe. Já o něj nějak nestojím. Nenápadně jsem pohlédla na Sama. Četl mou odpověď, ale vypadal zamyšleně. Možná ta poslední věta ho donutila myslet. Konečně zvonek oznámil konec hodiny. Rychle jsem si posbírala věci a odcházela pryč. U dveří jsem se zastavila a koutkem oka pohlédla na Sama. Radši jsem se rychle vzpamatovala a rychle mířila před školu, kde se čekalo pouze na mě. Když jsem přišla k naší neměnící se skupince rozešli jsme se směrem k oné budově, kde se koná letošní vánoční ples. Cely proces s odemykáním proběhl stejně jako ve středu. Znovu jsem se ocitla v sále, kde vše bylo téměř dokonalé. Každý jsme si vzali bombičku s héliem a začali nafukovat připravené balónky s konfetama. Balónek jsme vždy zavázali stuhou tak, aby se na ni dalo dosáhnout. Pak jsem já a ještě jedna holka šly zapojit repráky do počítače, přes který se budou pouštět písničky. Vyzkoušeli jsme mikrofony zda fungují. Vše bylo dokonalé. Ta holka byla hrozně hodná. Docela jsme si rozuměly. Jenže pochybuju, že se mnou bude bavit víc. Po dovyzdobení celého sálu jsme šly před budovu. Učitelka nám poděkovala a my mohly odejít domů. Vzala jsem to stejnou cestou jako minule. Míjela jsem stromy, které byli zahalený do bílé sněhové peřiny. Kouzelné to období. Jak jsem se tak rozhlížela tak jsem nedávala pozor na cestu a uklouzla po náledí. Čekala jsem bolestivý dopad, ale ono ne. Někdo mě chytil.

,,Jsi v pohodě?" okamžitě jsem poznala ten hlas.

,,Jo díky. To mě jako sleduješ?"

,,Ne šel jsem kolem." odpověděl jednoduše Sam.

,,Tak díky za záchranu." otočila jsem se na patě a vydala se domů.

Cestou jsem dávala pozor na náledí. Před našim domem stalo auto a z něj vyšla sestra. Počkala jsem až zapadne do domu a pak jsem se tam vydala já. Odemkla jsem vchodové dveře a po té mé kroky směřovaly přímočaře do mého pokoje. Rozvalila jsem se na posteli a přemýšlela co si nechám udělat s vlasama. Nemám blond vlasy jako popelka za to je mám kaštanově hnědé. Šla jsem tedy za mamkou a poprosila ji o jeden účes, který se mi hodně líbil.