Jako Popelka ✓

Kapitola 4.

Hned po té co mě Marko zavezl domů jsem se zamkla v pokoji. Slzy mi řekly proudem, protože jsem věděla co se stane až přijde Hela domů. Mamka nic nezmůže a otec, který se mě vždy zastal už není mezi živými bytostmi. Moc mi chybí. Jenže po jeho smrti začala Hela ovládat celou naší rodinu. Každý se ji musel podřizovat. Ani já nebyla výjimkou. Dveře klapky a ve mě se ztrácela poslední kapka naděje. Netrvalo dlouho a od mých dveří se ozývalo bouchání a nadávky.

,,Nikolo jestli okamžitě neotevřeš tak následky tvého trestu budou horší!"

Se strachem v očích a mokrými tvářemi jsem odemkla dveře. Jen co slyšela zámek rozletěly se dveře čímž mě odhodily na zem. Hela mě chytla za vlasy a hlavou mi hodila na roh stolu tak, že jsem si nejspíš roztrhla čelo. Pak mě páteří narazila na roh postele a neodpustila si do mě několikrát kopnou. Ze slz se stal nekončící vodopád jen co se zabouchly dveře. Nevnímala jsem okolí. Jen tu neskutečnou bolest, která nyní byla mou jedinou společnicí. Z poslední vůle co mi zbyla jsem se i přes nesnesitelnou bolest dostala na postel, kde jsem se snažila co nejrychleji usnout.
.
.
.
Probudil mě hrozný mráz, který se sem táhnul z otevřené ventilace. Chtěla jsem vstát, ale bolest, která projela celým mým tělem mi to neumožnila. Nakonec jsem sebrala všechnu vůli co ve mě zbyla a vstala. Došla jsem k oknu a zavřela ho. Došla jsem do koupelny a prohlédla si sestřino dílo. Měla jsem napuchlé oči. Čelo jsem měla opravdu malinko roztržené modřiny na rukou, na nohou a jednu velkou bolavou zarudlou čáru přes celý záda. Povzdychla jsem si pomalu se přesunula k vaně na začala napouštět vodu. Udělala jsem si hodně pěny a pomalu vlezla do téměř horké vody. Alespoň nachvíli jsem mohla uvolnit mysl. Jediné co jsem nedokázala ignorovat byla štípající čára na mých zádech. Moc dlouho jsem ve vaně nepobyla, protože jsem taky musela nějak fungovat. V pokoji už bylo poměrně tepleji, ale stejně jsem si oblékla vyteplené tepláky tričko a huňatou mikinu. Sešla jsem dolů do kuchyně a vnímala každý krok, se kterým přicházela i bolest pro celé mé tělo. Byla jsem schopna si nasypat pouze cereálie, které jsem zalila míkem. Posadila jsem se je stolu a musela syknout, protože židle není zrovna dvakrát pohodlná. Ujídala jsem malá sousta a stále si přemítala celý včerejší den od samého počátku až po bolestivý konec. Po dojezení mé dnešní snídaně přišla mamka. Jen se na mě podívala, ale nebyla schopna nic říct, jenže já jsem už nevydržela její snahu dělat, že se nic nestalo nebo že se vůbec nic neděje a vybouchla.

,,Můžeš nechat toho předstírání, že je vše v pohodě i když není. Proč nic neuděláš necháš se navěky ovládat vlastní dcerou? Kam ses to dostala?"

Sebrala jsem si z věšáku kabát s kapucí, nazula si boty a s klíčema mobilem vyrazila do chladných prosincových ulic našeho předměstí. Nasadila jsem si kapuci a jako poutník se vydala daleko od domova. Šla jsem na jedno takové místo, kde vidíte na celé město. Moje oblíbené. Chvíli jsem se zadržovala podél silnice než jsem odbočila na k mému překvapení vyšlapanou cestičku. Šla jsem ve stopách, které byli o poznaní větší než bych za normálních okolností dělala já. Mé kroky se dále ubíraly lesem, za kterým je svah a pod ním se rozkládá naše město. Už v dáli jsem zahlédla moji oblíbenou lavičku, která byla už někým obsazená. Ve chvíli kdy se otočil za zvukem praskajícího sněhu, který jsem způzobila já, jsem danou osobu poznala. Byl to Sam. Nevěděla jsem co dělat buď jsem mohla utíkat i v případě, že mě bolest celého těla zradí a nebo tady stát jako idiot. V tuhle chvíli jsem stejně neměla navybranou a rozhodla jsem se utíkat a pravě včas vzhledem k tomu, že Sam už stál na nohou. První pohyb podobný běhu byl nesnesitelný a co teprve ten běh, celé tělo mě pálilo a Sam mě dobíhal. Asi jsem přecenila svoje síly, protože mé tělo vypovědělo službu. Spadla jsem na zem a vnímala jen bolest procházející celým mým tělem. Vybavil se mi ten večer, kdy mě sestra zmlátil a poprvé. Křičela jsem na ni.

,,Helo nech toho, prosím."

Všemožně jsem sebou kroutila a někoho od sebe odstrkovala.

,,Nikol klid to jsem já Sam."

Snažil se mě uklidnit. Konec konců povedlo se mu to.

,,Co to máš tady na čele a co ti Hela udělala."

,,Hela? Hela nic já jen, spadla jsem. Hele neřeš to jo nezajímej se o mě a nech mě prosím odejít." řekla sem, když se mi podařilo se vzpamatovat.

,,Nevěřím ti. Ale jestli chceš tak jdi."

Na nic jsem nečekala a odcházela z onoho místa. Snažila jsem se dostat co nejrychleji pryč. Kdyby sestra zjistila, že někdo ví o tom co mi provádí už bych tu nestála nikdy. Cestu domů mi zhoršil sníh, do kterého jsem se každým krokem bořila víc a víc. Myslela jsem, že už neujdu ani dva kroky, když v tom se jako kouzlem přede mnou zjevil náš dům. Sebrala jsem polední střípky svých sil a došla až k domu, kde se nachází můj pokoj. Ta jediná místnost, kde můžu být sama sebou. Po otevření a následnýho zavření dveří se ke mě hrnula máma, s tím že se o mě bála.

,,Nechoď ke mě." odbyla jsem ji a rozešla se směrem k mému pokoji.

Po mém příchodu do pokoje jsem se převlékla do domácího oblečení a zachumlala se do deky. Koukala jsem na skříň a přemýšlela nad mým hrozným životem. Ani nevím jak, ale podařilo se mi z toho přemýšlení usnout.