28 DNÍ s tebou /Jikook/

/desátý den/

Ležel jsem na podleze v mé pracovně. Bolí mě hlava. Ze včerejška si vůbec nic nepamatuju. Nebo.. pamatuju si jenom útržky. Ani nevím proč jsem se opil, ale vím, že jsem ublížil Jiminovi.

Pokusil jsem se normálně zvednout, ale dopadlo to tak, že jsem se málem přerazil o stůl, dvakrát jsem zakopl o svoji nohu a jako třešnička na dortě, jsem se bouchl loktem o rožek poličky. ,,Už nikdy nebudu pít,“ zašepatl jsem.

Šel jsem pomalu do koupelny a opláchl si obličej. Vypadám strašně. Vlasy mi trčí do všech stran.

Bože.

Vzal jsem si prášek na bolest hlavy a zapil ho.

Už vážně pít nebudu. Pomyslel jsem si. Ale tohle říká každý. Stejně to nikdy nikdo nedodrží a další týden zase leží pod stolem celý na mol.

Najednou jsem si vzpomněl na Jimina. Měl bych ho zkontrolovat. Vůbec si nepomatuju, co jsem mu provedl. Šel jsem po špičkách ke dveřím od jeho pokoje. Pomalu jsem otevřel a nakoukl dovnitř. I hned jsem se zděsil. Všude byla krev a Jimin nehybně ležel na podlaze. Tryskem jsem k němu přiběhl a zatřásl s ním.

,,Jimine!“

Nic.

,,Jimine!“

Stále nic.

,,Jimine, sakra!“ zakřičel jsem a dal mu silnou facku. Jimin se hluboce nadechl a pootevřel oči. ,,Bože, Jimine..,“ vydechl jsem a objal ho. Objal mne také.

,,J-Jimine, já.. já se chci omluvit..,“ koktal jsem a podrbal se na zátylku. Najednou mi došlo, že to on mě prvně chtěl vlastně zabít a já jsem tady ten "pán" takže, proč se omlouvám?

,,Ehm.. ty rány jsou na zašití a už tu ležíš den a ty stále žiješ. Vydržíš toho celkem hodně. To bych do takové trosky jako seš ty neřekl,“ řekl jsem s povýšeným pohledem a zvedl se. ,,Pojď, jdeme to zašít nebo mi tu chcípneš.“

...

Desinfikoval jsem mu rány na ruce a umýval krvavou ruku. Vypadá to ošklivě. ,,Tyhle dvě musím zašít, jinak je to v pohodě,“ řekl jsem a usmál se. Vzal jsem si do ruky jehlu s nití a podíval se na Jimina. Byl bledý a bez emocí. Bylo mi ho celkem líto. ,,Tak jdeme na to. Bude to trošku bolet,“ upozornil jsem ho a připravoval se na šití rány.

Jak jsem zapíchl jehlu do jehoruky, tak bolestně vykřikl. ,,Promiň,“ omluvil jsem se mu a udělal první steh. Hned jsem začal šít další. Jimin se pořád vrtěl a vydával nepopsatelné zvuky. ,,Jimine, do prdele seď rovně!“ zakřičel jsem. Nechtěl jsem mu ještě více ublížit. ,,T-Tobě se to lehce řekne,“ zašeptal a opřel si hlavu o moje rameno.