Heroine(s) / Avengers fanfikce guys xd/

Kapitola 1. - Jak si žijem...

   Z pohledu Thalie, rok 2010

"Mami, ale no tak... Vždyť je mi skoro patnáct..." Opět jsem se s mámou hádala, proč mi nedovolí fialové vlasy. "Aspoň prameny, nebo konečky... Vždyť to není zas tak velký rozdíl, ne?" Usmála jsem se a snažila se dostat od matky souhlas. Mamka se na mě usměvavě otočí, ale z očí jí srší blesky. Juj.

"Řekla jsem ne, a říkám to naposledy Thalie. Nebudeš si barvit vlasy, dokud žiješ zde... V tomhle bytě!" Odpověděla mi nazpátek docela naštvaně. Svěsila jsem tedy ramena, jako náznak porážky. Stejné téma, stejná odpověď, co jsem čekala? Že se stane zázrak...? Protočila jsem oči v sloup a vyšla z kuchyně, směrem do svého pokoje. Tam se na své posteli nacházela má mladší sestra. Pardon, dvojče.

"Nic neříkej..." Řekla jsem hned ze dveří, které jsem následně zavřela. V tomto bytě, jako ostatně v každém dalším, stály tenké zdi a všechno bylo slyšet. "Já nic neříkám, a ani jsem se k tomu neměla." Odpoví mi Malia nezaujatě, ale přesto se snaží neudusit se smíchy. Dál si pokračuje v naprosto precizním navrhování a rýsování.

"Navíc, s jednou věcí musím s mamkou souhlasit." Ozve se po chvíli Malia, když už jí záchvat smíchu přešel, čímž mě popudila. Otočila jsem se tedy se zvedlým obočím a otázkou v očích. Mal se nijak nenamáhala s tím, aby se na mě podívala. "I mě to připadá zbytečné..." Svraštila jsem obočí. Malia odložila pravítko a konečně zvedla hlavu. "Obě máme černé vlasy, šlo by to těžko... Musela bys nejdřív odbarvit vlasy na blond a pak až na fialovou..."

S povzdechem se otočím na židli zpět ke stolu. Přede mnou leží můj skicák, kde jsou nejrůznější náčrtky, pokusy o postavy, zvířata, ale hlavně portréty. Zvednu skicák otočím na čistý list papíru. Vezmu si oblíbenou pentelku a pustím rádio. Potřebuju hudbu ke kreslení, bez ní nedokážu nechat fantazii uniknout skrze mou ruku. Zhluboka jsem se nadechla, aby zbytek naštvanosti odvandroval a hned na to jsem přestala pořádně vnímat okolí.

O několik desítek minut se na papíře rýsují čtyři postavy. Jsou si dost podobné, ale přesto je každá jiná. Všechno to jsou dívky a drží se za ruce.Pokrčím rameny a skicák schovám do šuplíku i s pentelkou. Šla jsem se podívat z okna, abych pochytila nějakou další inspiraci. Dívala jsem se dolů do ulice. Nic zajímavého se nedělo, bylo odpoledne, dost lidí někam spěchalo. Postupně se ale zastavovali a dívali se na oblohu. Nechápavě jsem naklonila hlavu, ale neodolala jsem a podívala se taky.

"Proboha... MAL!" Rychlostí blesku se přesunu do kuchyně. Z oblohy se totiž řítilo několik černých teček, které dost rychle padaly. 

"Co je?" Zeptala se vyděšeně mamka. "Okno..." Řekla jsem jako opařená a ukázala směrem k nejbližšímu oknu, ale už bylo pozdě. Na několik domů v našem okolí dopadly bomby. Ničily střechy, propadaly se skrze byty, čím dál níž. V dálce se ozval výbuch.

Všechny tři jsme stály u okna a dívaly se na tu spoušť. Stekla mi slza po tváři. Náš panelák naštěstí minuly, ale stejně jsem z toho neměla dobrý pocit. V podobných situacích se ozývala má intuice, která nenaznačovala nikdy nic dobrého. A taky se nemýlila.

O pár hodin později, Malia, mamka a já jsme seděli v hromadném objetí a brečely jak želvy. Nás možná bomby minuly, ale našeho otce ne.

O dva roky později, dvojčatům je téměř 17 let

Dojdeme společně se ségrou domů. Já, která se přenesla přes ztrátu otce, jdu udělat večeři. Malia se beze slov ztratila v pokojíku. Prošla jsem okolo matky, a ani si jí nevšimla. Po té nehodě se ještě nestihla vzpamatovat. Tak jako většina včetně Malii. Několik týdnů jsme držely smutek hromadně, ale mě to přestalo bavit. Nejspíš to zní bezcitně a neúctivě k mému otci, přesto se někdo musel vzpamatovat. Došla jsem do kuchyně a otevřela ledničku. Nic. Zavřela jsem jí a hledala jakýkoliv zdroj potravy, přes krabičky od antidepresiv.

"Malie... Thalio....Pojďte sem, prosím..." ozvalo se z obýváku, kde seděla na sedačce matka a držela v rukou nějaký papír. Jak jsem procházela z kuchyně k pokoji, nahlédla jsem spěšně, ale viděla jsem jen hromadu textu. Došla jsem ke dveřím od našeho pokoje a jemně zaklepala na dveře. "Mal?" Když se po chvíli nic neozývalo, povzdechla jsem si. "Matka s námi chce mluvit..." 

Po chvilce se v obýváku objevila i Malia. Všimla jsem si, že má zarudlé oči. Pousmála jsem se, abych jí podpořila. Mal mi nevěnovala pozornost, neboť se otočila čelem přímo na matku. Obě jsme netrpělivě různě přešlapovaly před troskou, které teď neřeknu jinak než-li matka. Její světlé oči najednou vypadaly hrůzostrašně, když kontrastovaly s tmavými kruhy. A kajinka posmrkaných kapesníčků tomu dodávala značný odpor. Převrátila jsem oči.

"Tak co?" Zeptala jsem se dost nepříjemně. Unavilo mě stát, tak jsem si lehla do křesla. Malia nad mým chováním protočila oči v sloup. Ona se dokázala krotit v takovýchto situacích, což jsem nechápala. Většinou je ona ta divočejší... 

"Jde o to, že...." Začala matka, ale jako obvykle nedořekla ani první větu. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit si roztřepané ruce, aby mohla přečíst něco z papíru. Já i Mal jsme zvedly obočí a dál vyčkávaly. "Jde o to, že se.... Jednoduše půjdete na takový internát... I s dalšími ve vašem věku..." Trhla jsem sebou a zvedla se ze sedačky. Vyděšeně jsem se podívala na svou sestru. "Cože?" Zeptala se jí Mal. I mě tahle otázka nyní ležela v hlavě. "Proč?!" Zeptala jsem se já. Ne, že by mi to zrovna vadilo, ale internát si matka nemůže dovolit ani pro jednu z nás, když sedí neustále doma. 

Něco mi na tom nesedělo. Svraštila jsem obočí a odešla do pokoje hledat kufry. Ráda odsud vypadnu. Sem tam jsem zaslechla nějakou otázku Malii, ale z matky nic nedostala. Nakonec se přiřítila do pokoje s brekem. "To nemyslíš vážně!" Vykřikne po mě, když uvidí, co vlastně vyvádím. Podívám se na ní mírně namíchnutě. 

"Jo myslím, když nás tu nechce, tak ať! Celé dny si nás nevšímá, Malio. Navíc obě víme, po kom máme tu tvrdohlavost... Ani Kenzi to tady nemohla vydržet!" Odpovím důrazně, a do batohu si hodím pouzdro, menší skicák a nějaké oblečení. Malia udělá pár kroků a chytne mě za zápěstí. 

"Zítra ráno pro nás někdo přijde... A kdo tu zůstane s ní?" Nakloní hlavu na stranu a dívá se mi upřeně do očí. Snaží se mě tak usvědčit, abych přestala teď balit a přemýšlela chvíli. Souboj vyhraje. Sklopím pohled, ale můj vztek ve mě dál bublá.

"Netuším... Ale jestli si myslí, že to takhle zvládne její volba." Odpověděla jsem tvrdě s pokrčením ramen. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Zavřela jsem unaveně oči. Nenávidím, když brečím. Připadám si pak strašně slabá a nechráněná. Po tváři mi stekla slza. Otevřela jsem oči a podívala jsem se do dosti podobných těm mým. "Od zítřka budeme jen my dvě, proti všem ostatním... Zvládneš to se mnou vydržet?" Zeptala jsem se s mírným úšklebkem. Snažila jsem se tak odlehčit situaci. 

Malia se na mě dívala chvíli vyděšeně, ale nakonec se pousmála taky. "Už ti někdo řekl, že jsi pošuk, ségra?" Podotkla, když se vydala ke své posteli.  Já jsem se uchechtla a udělala totéž. Venku už byla tma, šly vidět hvězdy. "Mám to tedy brát jako souhlas?" Otočím se na své dvojče se zvedlým obočím a jedním koutkem úst v úšklebku. 

"To si teda piš, ségra. My dvě proti všem... Ještě se budou modlit, aby nás vyhodili z toho internátu..." Uchechtla jsem se a už v pyžamu si lehla do postele. "Brou Mal..." z opačného konce pokojíku se ozývalo tiché oddechování.  Spokojeně jsem se usmála a po chvíli jsem usla taky.

¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯

Nazdárek, vítáme tě u naší první knížky, na které spolupracujeme již nějakou chvíli. Jestli máš v něčem zmatek, zachovej chladnou hlavu, vše vysvětlíme později. Jak neoriginální, dvě potrhlé fanynky Marvelu mají až moc volného času a vzniká takovýto kontent. No... Asi tušíte, co se z tohoto vyklube. Ano... Další fanfikce na Avengers.... Ano, další retardované hlavní postavy... A teď tě nebudeme už rušit a pokračuj ve čtení! 

Zdraví listScihlou a RolkaNaSmetane

Opraveno 9.4. 2020