Heroine(s) / Avengers fanfikce guys xd/

Kapitola 2. - Kde to kur.... Kurník?

Malia

Chci se protáhnout na své posteli, ale zdá se mi nějak tvrdá. Jsem asi spadla z postele, no a? Ale  nepamatuju si, že bych nechala otevřené okno, tak proč je tu taková zima?! Povzdechnu si a za účelem vynadání sestře otevřu oči. Posadím se a neustále se rozhlížím okolo. 

Ty vole ségra co zase chceš... Počkat. Kde to do prdele jsem, tohle není náš pokoj!  Rychlé vzpamatování mě dostatečně probudilo. Stejně tak jako bolest po celém těle. Očividně se se mnou moc nepárali. Jen doufám, že tady se mnou není zavřená Lia... "Malio...?" Okamžitě mi došlo, že tu jsme obě. Kurva, kurva, kurva.

" Kurva! Kaj to jsme?" Od vedle slyším záchvat smíchu Lii, ale mně to moc k smíchu nepřijde. "Sakra, tohle není možný... Do háje." Zabrblám si pro sebe naštvaně. Lia se mezitím vedle uklidnila, jenže seděla a hleděla do prázdna. Můj mozek odmítal přijmout, co se děje a ještě k tomu to i vnímat.  

"Štěstí, že tu jsme obě... S takovou nás brzo vyrazí" Ozve se od vedle a já až teď začnu pořádně vnímat. Jsou tu tři betonové stěny a jedna prosklená. Jako na potvoru na sebe s Thalií nevidíme. Nemám sebemenší tušení, co se děje a potřebuji to zjistit co nejdřív, jinak zešílím.

Můj mozek zaplaví vlna strachu o nás dvě, ale i z té temnoty, která obklopuje sklo. Nic nevnímám, jen se snažím rozvzpomenout, co se stalo. Od malička mám problémy se spaním, a tak mi nedává moc smysl, že mě nevzbudili. Asi mi něco píchli, abych usnula a zároveň zapomněla...

Vstanu, neboť když chodím, přemýšlí se mi líp. Sice to tu moc nejde na těch odhadem čtyřech metrech čtverečních, ale co už. Tělo se ozve a mně se bolestí podlomí noha. Zakňučím tiše, aby to Lia neslyšela. Už tak musí mít starostí dost a ještě se muset zajímat o to, že mám nejspíš zlomenou pravou nohu. To by jí na dobré náladě zrovna nepřidalo. To nějak zvládnu. Opřu se o zeď odkud vycházel hlas Lii a přemýšlím. Dochází mi, že jsem hrozný ignorant. Jakmile začnu přemýšlet, nevnímám. 

"Jak vidím..." Trhnu zaraženě hlavou, protože jsem si nevšimla, že by někdo přišel. No ty vole! Ten týpek snad nemá vychování! Prvně se má pozdravit, a to tak ať daného člověka nevylekáte, protože já myslela, že jsem dostala infarkt!  V té situaci bych si to i přála. "Tak jste se již ubytovaly..." Až teď jsem se na něho podívala. Vypadal jak retard. Větší, než moje ségra a to je co říct. Pleška, kabát, cvoček. Klasická trojkombinace fanatických vědců z filmů. "To je dobře, že si tak rychle zvykáte..." On si dělá prdel, nebo nás má za blbé?

"Hmmm... Jo jasně zabydlely..." Provokativně jsem se usmála a nenechala se zastavit ani výhružným pohledem pana Vědce. "Tohle že je nějaký internát?" Pokračuji dál rozhořčeně, ale to mi do řeči skočí sestra. "Protože jestli ano... Tak to tu nevypadá moc... Jak to říct... Podle předpisů, jestli se nepletu..." Přidá se ke mně Lia. Dobrá poznámka. Lidi! Vidíte? To je moje ségra! 

Ten týpek se mi nezdá, nejspíš nás k něčemu potřebuje. Protože kdyby ne, tak už tu obě ležíme mrtvé. "Jsem Baron Strucker. Vaše matka vás dvě svěřila do rukou vědy." Cože to prosím!? Hodila jsem na něj nejvíc nechápající pohled, co kdy svět viděl.  Obě nás úspěšně ignoroval a pokračoval tónem, otevři klapačku a rozbiju ti ji. "Jak jsem se mohl přesvědčit, opravdu jste sehrané... Doufám, že vám to vydrží co nejdéle..." No to si piš, nás ani smrt nerozdělí.  

 "Co prosím.?" zeptala se Lia a já si v tuhle chvíli přála, aby nic neříkala. Naštěstí ji nic neudělali, ale moje myšlenky se zaměřily na naši matku. Jak nás mohla prodat? To jsme jí byly tak nepříjemné? Řekla bych, že momentálně potřebuji Liu, ale za tou nemůžu. Proč my? Matko, ty zasraná svině! Jak se vratím, tak tě kvůli tomu, co jsi nás udělala zabiju!