Heroine(s) / Avengers fanfikce guys xd/

Kapitola 4. - Potkaly jsme šutříky...

Thalia

Nechtělo se mi vstávat, ale neměla jsem na výběr, pokud jsem nechtěla dostat už tady. Nechala jsem se táhnout celou dobu. Došli jsme do místnosti, kde svítilo pár zářivek, jinak nebylo pořádně nic vidět. Gorily mě donesly do místnosti, která byla oddělená od té zářivkové tlustým sklem. Hodili se mnou o zem a já si narazila ruku. Po chvíli válení jsem se zvedla alespoň do sedu. Nenávistně jsem probodla pohledem sklo a ty stvůry za ním. Promnula jsem si nos a očekávala bolest. Včerejšek mám v mlze, ale jednoho jejich chlápka jsem dostala na zem. Ale pak mě vzali tyčí po hlavě... Mrdky... A ono nic... Cože? Měla jsem ho zlomený! Že by ty sajrajty nebyly úplně k ničemu...?  

"Teď se nelekněte, slečno." Ozve se rozhlas. Pozdě? Zvědavě se ohlížím, ale je tu tma jak v pytli. Najednou se ze země vysune sloupec, od kterého jde fialová záře. "Je fajn, že jste mi tu udělali diskošku, ale to nebylo nutné..." Podotkla jsem a pro sebe se usmála. Přesto mi to nedalo, a já se vydala směrem k sloupci. Z něj vedla kovová jakoby úchytka, která šutr držela. Prostě malý fialový šutr, který mi teď dělal diskotéku. Otočím se na sklo a hledím na ty idioty tam.

"Hej, nějaký instrukce? Nebo mi pusťte aspoň hudbu!" Zařvu, ale nemyslím si, že mě slyšeli. "Když jinak nedáte..." Poodstoupím si od sloupce a začnu si zpívat.

Sem tam si i trsnu, ale moje tělo oplácané modřinami se hned ozve. Po chvíli mi dojde, že jsem nezpívala sama, ale přidala se ke mně Mal. "Vy smradi..." řeknu nenávistně. Povzdechnu si a snažím se se uklidnit. Podívala jsem se na Mal, která vypadala jako hadrová panenka. Zničená, špinavá, podvyživená panenka. I přes to všechno jsme si byli sobě klonem. Polkla sem dostatečně na hlas. Až teď jsem si všimla, že barva toho šutru se shoduje s barvou mých speciálních kapaček nekapaček. Zamračím se, neboť se mi vůbec nelíbí, kam tato situace směřuje.

Probodnu sklo pohledem. Už jen přítomnost sestry nevěstí nic dobrého. "Hej... Mám další otázku z mnoha... Začnu třeba tím, proč ten zpropadenej disko-kámen má stejnou barvu jako moje kapačky nekapačky?" Vyštěknu naštvaně a napochoduju si to ke sklu. Pěkně pitomý nápad, protože mi dali pár elektrošoků. Skácím se k zemi s několika peprnými nadávkami. Po menší chvilce se kostrbatě zvednu a odhodím si vlasy z obličeje. Naštvaně si odfrknu. "Fajn..." Protáhnu a můj pohled mi zakotví na tom šutru.

Nestihla jsem si všimnout kdy ten sloupec zmizel, neboť disko-šutr ležel na zemi. Naklonila jsem hlavu na stranu a začala jsem se k němu přibližovat. Čupla jsem si a stále jsem si a stále na to hleděla. Měl nádhernou barvu. Tu jsem chtěla na vlasy... Kdysi.... To mě přivádí na otázku, jak dlouho tu vlastně jsme? 

Protřepala jsem si hlavu, abych přišla na jiné myšlenky. Seděla jsem nebezpečně blízko té nejspíš radioaktivní věci. Pokrčila jsem rameny a ruku nasměrovala směrem ke kameni. Rozsvítil se o něco silněji. Má ruka začala mírně mravenčit. Nejdřív jsem se lekla, ale nakonec mi to přišlo normální. Pomalu jsem přibližovala až úplně k šutru. Mravenčení sílilo, až z toho vzešly vibrace. Nakonec jsem na všechno kašlala a vzala kámen do ruky. 

Malia

Ségra je fakt nemožná. Musí všechno nejdřív okecat, a než něco udělá, to je taky věčnost... Ale přesto jsem si teď přála, aby ten kámen radši do ruky nebrala. Zavřela jsem oči. Slyšela jsem, jak řve bolestí. No nebylo to zrovna příjemné, co si budem. Kolem začnou létat fialové věci podobné bombičkám. Ozve se několik výbuchů a mě zaehnou uši. Na jednu stranu neslyším jak Lia brečí, ale na druhou stranu neslyším vůbec.  Všimnu si jedné té věci, že letí i na mě. Instinktivně dám ruce před sebe a okolo mě se zjeví černý štít. 

Stojím tam a všechno vidím zpomaleně. Lia se konečně rozhodne pustit šutr. Až teď mi dojde, že vím úplně, ale úplně všechno. Jak používat schopnosti, přes bojování, všechno co se kdy stalo a ví ve vesmíru. Zamotá se mi hlava pod nátlakem informací.

Po nějaké chvíli konečně slyším, ale asi mám halušky. Protože nejen, že slyším hysterický smích, ale Lia má na zádech tmavá, obrovská křídla s peřím.  Nikdo okolo mě se nehýbe, nebo na nás neřve, tak se podívám okolo sebe. Kromě nás dvou nikdo nestojí, všichni jsou v bezvědomí. Rozhoří se ve mně plamínek naděje. Thalii asi přeskočilo, protože se sesunula na zem a smála se dál.   

"A doprdele..." Řeknu tiše. Zvednu se ze země a dojdu k ségře, protože se chci přesvědčit, že ty křídla fakt má. Lia se zvedne a něco zahodí někam do píče. Oh tak ne něco, kámen moci, ale to je .teď úplně jedno. "Ty vole, ty máš křídla do prdele!" Vyjeknu a ona sebou polekaně trhne. Všechno si začne uvědomovat a vyděšeně se na mě zírá. Jenže mně je úplně jedno, jestli na mě čumí nebo ne, zkoumám její křídla. A světe div se, ony jsou tmavě fialové. 

Než stihnu cokoliv udělat, Lia mi padne okolo krku. Po chvilce se ode mě odtáhne. "Musíme odsud zmizet dřív, než se probudí..." Pronese rozhodně a já na ní koukám stylem - to ti to došlo až teď? Ale radši nic neříkám a rozhlédnu se okolo. "Máme dvě možnosti, buď půjdeme pěšky skrz celý tento komplex, nebo můžeme letět." navrhnu a kouknu na strop, který tam vlastně není. 

Pohled mi  znova zakotví na spáčích. Mávnu nad tím rukou a objeví se černá mlha, která se chvíli vznáší těsně nad zemí.  Nesmějí si nás pamatovat... Nikdo si nás nesmí pamatovat... Ani rodina... Jakmile dokončím myšlenku, mlha se vcucne jak do země, tak do hlav spáčů. Thalia mezitím vzlétne kousíček nad zem. 

Jenže svým máváním křídel zvedla taky dost velkou vrstvu a já se začala dusit. "Můžu tě vzít." Nabídla mi ségra, když jsem se dusila prachem. "Kurva ségra... Já se dokážu o sebe postarat..." Odpovím jí v záchvatu kašle. Nic příjemného teda. Než jsem si něco uvědomila, už jsem nestála na zemi. Cítila jsem vítr ve vlasech.

Nevíte jak moc boží pocit to je. Odlepit se od země a vyletět z toho zasraného baráku. "Ségra do piiiii... To je kurva výhled..." Chci se jí vyškubnout, protože tohle fakt nemá moje ego zapotřebí. Dyť mě doslova nese starší sestra jako nějaké mimino. Po pár pokusech se mi to povede a já jen padám po hlavě dolů. "Kurva, po píči, já ten rozhled miluju." Asi 500 metrů nad zemí začnu brzdit svojí schopností. Asi tomu budu říkat "černá mlha" jak originální...

 Thalia

Vzlétnu i s Mal v náručí, ale ona se mi vyškubne. "Doprdele... MAL!" Křiknu a složím křídla k tělu. Vítr mi vehnal slzy do očí. Nemohla jsem jí nikdy stihnout chytit. Pak jsem si všimla, že začala zpomalovat. Tvořila pod sebou nějakou mlhou plošinku. Roztáhla jsem křídla a plachtila vedle ní. Nechápavě se po ní podívám a dožaduji se vysvětlení. 

Z momentu na moment se ozve mé tělo. Rychle mrkám, ale nijak to nepomáhá. Pomaličku klesám. Přistaneme kousek od kraje Sokovie. "Co teď? Domů nemůžeme..." Podívám se bezradně po sestře. Nejsme ani nijak teple oblečené, a přesto stojíme obě bosy na sněhu. Nakloním hlavu nechápavě  na stranu. "Zvláštní..." Řeknu si pro sebe a ignoruju sestru.

 "Není mi zima..." Pro upřesnění, máme na sobě potrhané košilky až na zem a hodně tenké. Všimnu si, že okolo mě poletují černo-fialové třpytky. Zamračená se podívám na svá záda, kde už momentálně nejsou křídla. Jen je okolo mě po zemi oblouk třpytek. Sehnu se a pohladím fialově zabarvený sníh. Uteče mi slza. Počkat.. já vážně brečím kvůli křídlům? Tato myšlenka mě probere z transu.  

 Postavím se a setřu tu slzu. "Fajn...Půjdem... Proč se nestavit za babčou Satomi?" Řeknu nadšeně, protože jsme jí dlouho neviděly. Neměla moc v lásce naši matku. "No řekni sama... Nebude lepší si zas pokecat s zase s někým, kdo se nás nepokouší zabíjet?" Pousměju se nad tou dávkou ironie. U babči je nulová šance, že nám zavře před nosem. Celkově jsem s ní měla mnohem lepší vztah, než s naší matkou. To jsem přehnala, ale současnou matku roku ta ženská taky nevyhraje... Vlastně ani za poslední čtyři roky by jí nevyhrála a za to může děkovat Kenzi.

---------------------------------------------------------------------

Opraveno 13.4. 2020