Heroine(s) / Avengers fanfikce guys xd/

Bezva pokec...

Thalia

Procitnu, až když mě někdo propleskne. Mám sto chutí dotyčnému vynadat, ale selžou mi hlasivky. Podívám se na sebe. "Fůha... vypadám jak mrtvola, co se vyhrabala z vlastní rakve.." Zhodnotím svůj zevnějšek. Oklepu ze sebe trochu suti smíšenou s mou krví. Zmateně se rozhlížím, ale nakonec pohledem zakotvím na krajinu pode mnou. Sedím jako tělo bez duše a hledím z okna na tu pohromu. Na ty zbořené obydlí, na tu zničenou krajinu. Zvítězili jsme, ale za jakou cenu. Povzdechnu si chystám se opustit můstek, kde uprostřed stojí pirátský bručoun. Chci se jít podívat na stav babči Satomi. "Kampak, slečno...?" Zastaví mě bručoun s páskou přes oko. Snažím se jej ignorovat, ale do cesty se mi postaví nějaký jeho poskok. Frustrovaně vydechnu. 

"Za mou rodinou..." Odpovím a zvednu hlavu. "Chci vědět jak na tom je..." Řeknu přímě. Ten chlápek si mě nevšímá a kývne hlavou na někoho za mnou. Než se naděju, jsem spacifikovaná vedena chodbami jako nějaký zločinec. Nebráním se, nechci další problémy. Jediné, co jde poznat na těch okolo je, že ze mne mají strach. Ani se jim nedivím, nejsou o nás záznamy. Pardon, ty psané u Struckera bohužel byly. Dovedou mě do vyslýchací místnosti. Posadím se na židli a čekám. Dojde ke mně chlápek s obojkem a dal mi jej okolo krku. Nejspíš na kontrolu mých schopností. Nenadávám, nevzpouzím se, mlčím a hledím do stolu. Ukápne mi slza. 

Uslyším šramot za polopropustným sklem, ale nijak tomu nevěnuju pozornost. Po nějaké chvíli se v místnosti objeví rusovláska s docela tenkou žlutou papírovou složkou a prupiskou. Posadila se přede mě. Práskla složkou o stůl a dívala se mi pevně do očí. Nenechám se rozhodit a vystrčím hlavu, jako náznak, že se musí trochu víc snažit. 

"Thalia Rivera, narozena 22.10. 1995, 19 let. Dvojče Malia Rivera, mladší o tři a půl hodiny." Začne předčítat z té složky. "Psychicky je v pořádku, tak jak by měla patnáctiletá být. Poznánka: Lomcují s ní hormony- příčina pro občasnou vyšší agresivitu." Zakloním hlavu, ale nedovolím si nedávat pozor. Tuto složku jsem neviděla, sepsal si ji nejspíš Strucker, když nás převzal. Rusovláska pohodí pero do těsné blízkosti mých dlaní, které se nyní nachází v poutech. "Subjekt 509t1 jsme vystavili séru 60f3 hned pro prvním probuzení z narkózy po přepravě. Postup budeme nadále opakovat, subjekt reaguje vstřícně. Orgány se nehroutí." Uchechtnu se, protože jestli si tohle opravdu mysleli, proč jsem potřebovala ten kyblík, hmmm? 

"První měsíc dávkování proběhl hladce. Subjekt nevykazuje žádné vnější, či vnitřní změny.  Přidáváme proto kapalinu od subjektu 045s1 vnitožilně subjektu 509t1. Důsledek- zažívací potíže, tělo subjektu se brání." Předčítá, jako by to byl slabikář. Docela mě děsí, jak se nezadrhává. Projede mi hlavou. Ukotvím pohled znovu do jejích očí a stále mlčím. Rusovláska si toho nevšímá a pokračuje.

"Po půlročním přidávání intenzity sér, zapojujeme subjekt 509t1 do bojového výcviku našimi agenty. Neuspěje ani po tříměsíčním intenzivním tréninku. Po dvou měsících se stále neprojevují žádné změny, vystavíme subjekt 509t1 přímo subjektu 045s1. Tělo odklidíme v peci." Složku zaklapne a podívá se mi přímo do očí. Předloktím se zapře o stůl. "Tady složka končí, ale vy sedíte přímo přede mnou..." Nakloní hlavu, ale pohledem neuhne.

"Mají tam chybu... Jednoho agenta jsem zahnala do úzkých... A taky ty kapačky mi podávaly hned od začátku." Můj hlas se klepe, protože si vzpomínám na ty muka. Rusovláska čeká, co ze mě vypadne. "A taky to, že mě nutily se dívat na mou sestru, když do ní... Když do ní tlačili ty sajrajty." Uprostřed věty hlasitě polknu. Nemluvila jsem o tom nahlas, nebyl důvod. Byla to premiéra a mé pocity mě zaplavily. "Šly jste do toho dobrovolně?" Zvednu obočí. Hystericky se uchechtnu. "Nikde o vás nejsou žádné záznamy. Dokonce ani vaše matka neví, že je matkou." Řekne klidně. Na nic se neptá, čeká, že jí budu oponovat. "A to je to, co vás děsí, nemám pravdu?"

Rusovláska se nenechá vykolejit. Nevypadá na to, že by se chtěla vzdát. "Maliina práce. Matka nás předala do rukou vědy... Nezaslouží si vědět, kde jsme. Je schopná to udělat znova." Uchechtnu se. Začnu se klepat vzteky. Zhluboka se nadechnu. "Nejspíš jí za nás nabídli antidepresiva na půl roku dopředu. Navíc, s tou mrchou bych nedokázala být v místnosti." Poslední větu zašeptám se skleněnýma očima. Podívám se na stůl, přesněji na prupisku. "Přesto všechno, jsme si... Teda doufám... Ponechaly zdravý rozum..." Podívám se na ní. "Jak jsi se vyhla té peci?" Zeptá se stručně, ale jemně. Vzpomenu si na ten moment s disko-šutrem. "Ten subjekt, se kterým jsem se měla přímo setkat, byl šutr. Jo zní to divně, mně to v té době připadalo spíš k smíchu. Po chvíli jsem zjistila, že dotáhly Maliu, aby se na mě dívala..." Snažím si urovnat v hlavě, jak pokračovat.

 "Oni... měla jsem vztek.. obrovský, pochopitelně..." Rusovláska mě pozorně poslouchá, ale neprojeví žádnou emoci. Jako bych mluvila do zdi... Chvíli se na mne takto dívá, snaží se ve mne číst. Přemýšlí, nakonec kývne na polopropustné sklo. Nedívám se tím směrem, soustředím se na svůj dech, abych se uklidnila. Rusovláska odejde bez žádných instrukcí. Neřekne mi nic. Budu tedy hrát mrtvého brouka. Sedím a hledím do blba. Po nějaké chvíli mi to připadá divné. Zamračená se rozhlédnu po celé místnosti. Můj pohled zakotví na té prupisce. Nechala jí tu naschvál... Je to test!  Proč mi všechno dojde tak pozdě?!  Fajn... mysli... Je to jako únikovka. Pomocí indícií se odtud můžu dostat. 

Škvaří se mi mozek od neustálého přemýšlení. Pak mi to dojde. "Každá propiska má pružinku..." Pousměju se a prsty mi hned na to chmatlají po jediném předmětu na stole. Chytnu jí a hned začnu prupisku rozebírat. Pružinka vypadne na stůl. Chytnu jí dřív, než mi spadne na zem. Jeden konec chytnu do zubů, druhý odtahuju prsty. Povede s mi jí natáhnout. Ten McGayver mi přece k něčemu byl...  Pomyslím si posměšně. Pružinku použiju podobně jako pinetku, nebo klíč a pouta cvaknou. "Jo..." Šeptnu si, když si radostně masíruju zápěstí. Můžu tak vstát. Přejdu ke dveřím, které nečekaně nejsou zamčené. 

Cestu sem si matně pamatuju, a tak se vydám po stopách mé paměti. Dojdu až k můstku, kde stojí uprostřed bručoun. "Čas?" Zeptá se hned, jak si mě  všimne. "37 minut od odchodu Romanovové, pane." Ozve se okamžitě nazpět. "Hmmm... Nejspíš nejste až tak marné..." Zamrmle si bručoun. Nechápavě se rozhlédnu. Z jedné místnosti se na mě pyšně usmívá Malia. Usměju se. "Byla rychlejší?" Zeptám se bručouna. "Ano. A teď se mi kliďte z očí." Příjemný jak osina v určitých místech... Proběhne mi hlavou. Dojdu k prosklené místnosti, kde na mě klidně čeká sestra. No počkej, ty si mě ještě užiješ... Ušklíbnu se a v hlavě se mi rodí plán, jak toho bručouna vytočím...