Heroine(s) / Avengers fanfikce guys xd/

Nejspíš je to poslední den, co se můžu nadechnout

Malia

Probudím se do krásného rána. Dneska mě nevzbudil žádný alarm jako obvykle, ale vzbudila jsem se sama a je pět hodin ráno. Vstala jsem nějak brzo. S chutí si zaběhat dojdu k šatníku a vezmu na sebe sportovní podprsenku a černé kraťasy. Vylezu ze základny a předtím ještě řeknu F.R.I.D.A.Y. ať to vzkáže ostatním, kdyby mě hledali.

Vyběhnu. Hodím jen krátké kolečko okolo základny sprintem. Nestačí mi to, a proto se rozhodnu, že to vezmu i trochu více do města. Pár lidí co už jsou okolo centra, se na mě dívají, jak na někoho, kdo jim zachránil život. Počkat...já jsem jim ho vlastně zachránila. S mírným úsměvem běžím co nejrychleji můžu. Což znamená, že mi běh zpátky na základnu zabral tak deset minut.

Dojdu do tělocvičny a trošku si zaboxuju do pytle. Nic moc. Zabalím to tak po půl hodince, stačilo mi to. Dojdu do pokoje a sednu si na parapet a dívám se z okna. Zamyslím se nad Pietrem. Najednou se ozve můj smysl vím všechno. Před očima se mi objeví vzpomínka Pietra za včerejška. Je vedle nějaké holky v klubu a líbají se. Vrátím se do reality a zhluboka se nadechnu. V očích cítím jen slzy ty potlačím a jdu do pokoje Pietra.

Otevřu dveře bez klepání. Dívá se na sebe do zrcadla a snaží se vymyslet, jak si zakrýt cucflek. Všimne si mě a otočí se mi čelem. "Jsi si myslel, že na to nepřijdu? Myslím na tebe dnem i nocí a sem tam se ozve smysl vím všechno. Vzpomínáš? Taková ta schopnost, kterou moc nemusím." Začnu celkem v klidu. Jeho obličej nabere bílou barvu, protože si začal uvědomovat, jak moc mě nasral. "Běž do píče. Od doby, co jsem s tebou, nemluvím moc sprostě. Ale víš co? Jdu se vrátit do starých kolejí. Nesnaž se to nějak objasnit nebo něco podobnýho. Posral si to a ty to víš. Přeji krásný zbytek dne ty kreténe." Otočím se, vztyčím prostředníček a zabouchnu dveře.

Nelezu do pokoje, chci to vyběhat. To bude nejlepší způsob, protože brečet se mi nechce a už tak jsem si v životě pobrečela dost. Vylezu ven ze základny, ale tentokrát jsem si vzala z pokoje ještě mikinu. Rozepínací a běžela jsem tak, že jsem ji měla jen na sobě hozenou. Běžela jsem stejnou trasou jako předtím, ale tentokrát jsem to vzala ještě víc do středu města.

Teď už tam bylo hodně lidí, ale bylo mi to jedno. Doběhla jsem přímo do centra a poprvé se zastavila. Říká se, že od svých problémů nemůžeš utéct, ale já jsem rychlá. Hodně rychlá. Tohle mě přestalo bavit. Spadla jsem na kolena a cítila jsem se jako by mi někdo vrazil kudlu do zad. Což se vlastně i stalo. Začaly mi stékat první slzy po tváři. Lidi na mě divně čuměli, ale já jsem byla mimo.

Vzpomínala jsem na to nejlepší, co jsem si zažila s Pietrem. Občas mi můj mozek nepomáhá. Otřu slzy, zvednu se a běžím zpátky na základnu. Doběhnu rovnou do kuchyně pro vodu. Celý den jsem nepila. Vezmu si nějaké zásoby vody a přemýšlím, co ještě vezmu. Nakonec vezmu pár flašek vodky a zmrzlinu. Nejlepší kombinace.

Vběhnu do pokoje a jen tak nehodlám vylézt. Můj mozek momentálně vypnul. Otevřu první flašku vodky. Mám jich tu pět, ale donesla jsem si jen dvě. Tři jsem tu měla poschovávané, kdyby se něco takového stalo a v kuchyni někdo byl. Zlomeně se zasměju a dám si hlta. Na to se rozkašlu.

No co? Normálně nepiju. Přemýšlím. Měla bych odtud vypadnou. Třeba na Asgard. Jedna letenka na Asgard, ale až potom co to dopiju. Napiju se znova. Znova a znova. Můj život pro mě momentálně není život. Nebo prostě... teď to stejně není důležitý... Nedokážu to ani popsat ve svojí hlavě. Nedokážu se uklidnit.

Čumím z okna. Hele jo asi jsem opilá, ale to co na mě právě letí je bomba. Tak tak uhnu, ale výbuch mě dostihne.

Thalie