6. kapitola - Alkohol požívaný v mírných dávkách neškodí v jakémkoli množství.
Čekal mě první bratrův živý koncert. Už hodně krát jsem ho sledovala živě na internetu a rozplývala se nad tím, jak úžasného a talentovaného bratra mám. Jenže teď jsem měla strach, že bych mohla dát najevo emoce.
Po zkoušce v aréně jsme se vrátili do tour busu, abych se mohla připravit. Kluci se totiž budou připravovat až na místě a vlastně se ani připravovat nebudou, protože je připraví jejich maskérky a kostymérky.
Já jsem si oblékla krátké černé šaty těsně pod zadeček s širokými ramínky. Vlasy jsem si spletla do rybího copu a zvolila jsem tmavé kouřové stíny. Vypadala jsem, jako vždycky - odvážně a vyzývavě. A to jsem taky chtěla, protože po koncertě má následovat velká párty v místním klubu.
„Ty jdeš takhle?" přejel mě nesouhlasným pohledem od hlavy až k patě Olly.
„Vadí ti to?" odsekla jsem a snažila se ignorovat zbytek kapely, která nám u našeho rozhovoru dělala publikum.
„Ano, vadí." pokýval hlavou se zdviženým obočím.
„Tak to je tvůj problém." pokrčila jsem lhostejně rameny a popadla svou malou černou kabelku. Na vysokých podpatcích jsem se vydala ven z busu a na zádech cítila pohledy všech přítomných.
Jako bych byla zvěř, kterou je třeba ulovit - takovým pohledem se na mě dívali téměř všichni v limuzíně, kterou jsme jeli, až na Natea. Ten jen lhostejně a možná i trochu naštvaně hleděl z okna a mně nevěnoval pozornost. Popravdě mě to trochu frustrovalo. Byla jsem zvyklá na pozornost ode všech, ale té se mi najednou nedostávalo.
Po očku jsem sledovala každý jeho pohyb, aby se mi podařilo zachytit jeho oči na mém těle. On o mě ale nezavadil ani koutkem oka.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a vystoupila z limuzíny. Okamžitě mě zaplavila vlna nepříjemných blesků a novinářů, kteří začali se svými obvyklými otázkami.
„Ashley, chystáte se na párty po koncertě?"
„Hodláte svému bratrovi znovu udělat ostudu?"
„Olly, kdy padne poslední kapka a vy svou sestru zavrhnete?" Tak tahle otázka mě donutila doslova zamrznout na místě. Najednou jsem nebyla schopna udělat další krok. Svaly v mém těle se scvrkly a odmítaly se pohnout jakýmkoli směrem. Slzy se mi valily ze slzných kanálků rovnou do očí, ale nedopustila jsem, aby se vyvalily ven. V krku mi vyschlo a brada se mi začala lehce klepat.
„Pojď." zašeptal mi někdo do ucha a vzal mě za ruku. Nebyla jsem schopna vnímat. Vše se kolem mě míhalo, jako ve zpomaleném filmu a já se nechala táhnout hebkou dlaní pryč.
Ocitli jsme se ve tmavé místnosti a zvenčí se ozývaly tlumené zvuky.
„Jsi v pořádku?" před obličejem se mi objevila Nateova krásná tvář se znepokojivým výrazem.
Polkla jsem a nadechla se k odpovědi: „Neměla bych snad?" zeptala jsem třepotajícím se hlasem. Nechtěla jsem, aby v mém hlase byl slyšet strach, a tak jsem si odkašlala.
„Jsem v úplném pořádku." řekla jsem už pevnějším hlasem a otočila se zády k němu. Tím jsem se ale ocitla tváří v tvář Ollymu.
Díval se na mě lítostivýma očima a to jsem nenáviděla ze všeho nejvíc - lítost!
