17. kapitola - Můžete jít kamkoliv,ale nikdy neodejdete před tím,co máte uvnitř...
„Měl jsi s ní něco?" jen ta otázka mě bolela.
„Cože?" Nate nechápavě vykulil oči.
„Tak měl?" zvýšila jsem hlas. Nastalo téměř minutové ticho. V krku se mi udělal knedlík a pomalu mi začalo docházet, že jsem ho ztratila.
„Mě to strašně mrzí, Ash. Nechtěl jsem, aby se to stalo, ale stalo. Ashley, prosím," tentokrát už jsem proud slz nedokázala zastavit. Cítila jsem, jak mi pomalu vlhnou tváře. Nate se na mě ztrápeně díval a to mi moc nepomáhalo.
„Víš co jsi? Normální hajzl," začala jsem mu bušit do hrudi, „co si o sobě vůbec myslíš?" hlas mi přeskakoval tak moc, až nakonec úplně selhal. Zrychleně jsem dýchala a z očí se mi valily vodopády. Nate stiskl mé ruce v těch svých a začal mě uklidňovat: „Šššš, Ashley, prosím. Já jsem to nechtěl, vážně. Vždyť já tě miluju,"
To už ale moje nervy nevydržely a moje ruka vyletěla do vzduchu a na Nateově tváři vyrobila rudý obtisk. Jen jsem nad ním zakroutila hlavou a utekla. Proběhla jsem kavárnou až ven na ulici. Utíkala jsem co mi nohy stačily neznámo kam. Prostě jsem běžela - daleko od toho všeho.
Na hotel jsem se vracela až k večeru. Paříž už pomalu padala do tmy a já ce loudala na luxusní hotel. Celý den se mi snažil Nate i Olly dovolat, ale já jim to nebrala. Nechtěla jsem s nikým mluvit a probírat to.
Výtah dojel do patra, kde se nacházel můj pokoj a já vystoupila. Už z dálky jsem viděla, že Olly sedí u dveří před mým pokojem.
„Potřebuješ něco?" zeptala jsem se unaveně. Brácha okamžitě vyskočil na nohy a pevně mě objal.
„Měl jsem o tebe strach," řekl klidně, což mě udivilo.
„Jsem v pořádku," zastrčila jsem klíč do zámku a otevřela.
„Chceš jít dál?" otočila jsem se k němu.
„Ano," odpověděl, ale bylo na něm vidět, že jsem ho zaskočila. Zašli jsme ke mě do pokoje a já se posadila na postel. Hlasitě jsem vydechla a Olly se posadil vedle mě. Dal mi ruku kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. V tu chvíli jsem to nevydržela a znovu se rozbrečela. Objala jsem Ollyho a přitáhla si ho co nejblíže k sobě. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem zase cítila sourozeneckou lásku.
„Bude to dobrý. Už jsem mu dal přes držku," zašeptal brácha a já se neubránila uchechtnutí. Vzdálila jsem se od Ollyho a utřela si slzy.
„Mám na tebe prosbu," šeptla jsem.
„Pro tebe cokoliv," usmál se od ucha k uchu.
„Koupíš mi letenku do Londýna? Nejlépe na zítra," má slova vycházela z mých úst pevně, ale uvnitř sebe jsem se klepala strachy, vzteky i smutkem.
„Ash, já si nemyslím, že je to dobrý nápad, abys teď někam jela sama," znala jsem jeho obavy. Jeho strach z toho, co zase provedu. Ale tentokrát to bylo jiné.
„Neboj, nemám v plánu žádný průšvih. Jen už ho prostě nechci vidět. Chci jet domů a zkusit nějaké kurzy, než budou příští rok další přihlášky na vysokou,"
Brácha na mě zůstal zírat s otevřenou pusou a já se lehnounce pousmála.
„A kam bych chtěla?" zeptal se opatrně.
„Chci zkusit muziku. Už dlouho jsem nehrála a nezpívala, ale chybí mi to," pokrčila jsem lhostejně rameny a Olly mě sevřel ve svém pevném bratrském objetí.
