7. kapitola - Smutek jen stěží utopíš v alkoholu. Bývá totiž zatraceně dobrým plavcem.
Probudila jsem se na příšernou bolest hlavy. Spánky mi pulzovaly, tělo se mi chvělo a žaludek se mi obracel, i když jsem se nehýbala.
Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se. Ležela jsem nahá na gauči a kousek ode mě ležel Peter, tedy alespoň myslím, že se tak jmenoval. Když jsem se pokusila vzpomenout si na včerejší noc, téměř nic jsem si nepamatovala. Viděla jsem jen tmu a jen pár záblesků vzpomínek. Co nejpomalejšími pohyby jsem se posadila a očima hledala své šaty. Ležely hned několik metrů ode mě a hned vedle nich a i mé spodní prádlo a podpatky.
Zvedla jsem a tiše přešla k oblečení a oblékla se. Pak jsem po místnosti začala hledat svou kabelku, a když jsem jí našla, co nejrychleji jsem opustila neznámý byt.
Na ulici jsem z kabelky vytáhla telefon a podívala se, kolik je hodin. Na telefonu byl nejen čas, který ukazoval přesně poledne, ale i padesát zmeškaných hovorů od Ollyho. Ups!
Přiložila jsem prst na zelený obrázek telefonu na mobilu a tím vytočila Ollyho číslo.
Hned po prvním pípnutí se ozval vyděšený hlas mého bratra: „Ashley, pane bože jsi v pořádku?“
„Jo, jsem.“ Řekla jsem nakřápnutým hlasem.
„Kde jsi?“ zeptal se tentokrát už rozzlobeně.
„Já nevím.“ Rozhlédla jsem se po ulici, kde se to hemžilo lidmi a někteří se na mě dokonce dívali. Ani se jim nedivím, musela jsem vypadat příšerně.
„Jak to, že nevíš?“ odsekl nepříjemně.
Dala jsem si jednu ruku v bok a jedno z kolen otráveně pokrčila: „Prostě to nevím.“ Zachraptěla jsem.
„Tak se někoho zeptej a já pro tebe zajedu.“ Nakázal mi a já ho poprvé po dlouhé době poslechla. Mobil jsem stále držela v ruce, ale druhou dlaní jsem ho zakryla, abych se mohla pustit do zeptání se.
Znovu jsem se naléhavě rozhlédla po ulici a obrátila se na první starší paní, která šla kolem.
„Mohu se vás na něco zeptat?" pokusila jsem se o úsměv, ale úmorná bolest celého těla mi v tom zabraňovala. Žena na mě hodila znechucený pohled a s nechápavým kroutěním hlavy šla dál.
„Tak si naser." zamrmlala jsem si pod nos a pohodila rozcuchanými vlasy. Musím zvolit jinou strategii. Zkousla jsem si spodní ret a zadívala se na muže kráčejícího naproti mě. Jeho velké břicho ho převažovalo dopředu a jen ztěží zvedal nohy.
„Můžu se vás na něco zeptat?" pousmála jsem se a on se ihned s širokým úsměvem zastavil.
„Ale jistě." odepověděl ochotně.
„Nevíte, jak se jmenuje tahle ulice?" pohodila jsem rukama kolem sebe a on mi ochotně odpověděl. Věnovala jsem mu ještě několik vynucených laškovních úsměvů a když odešel, nadiktovala jsem bratrovi do telefonu adresu.
„Jsem tam co nejdřív." řekl stroze a telefon ohluchl. S povzdehnutím jsem ho zandala do kabelky a posadila se na nejbližší lavičku. Mučidla v podobě vysokých podpatků jsem si sundala a držela je v levé ruce. Slunce mi nepříjmně svítilo do očí a žaludek se mi i při sebemenším pohybu obracel. V ústech jsem měla sucho a myslela jsem, že žízní umřu. Snažila jsem se hodně polykat sliny, ale přišlo mi to pak ještě horší. Bolela mě snad každá část mého těla a když jsem se podívala na svá stehna, spatřila jsem i několik modřin.
