15. kapitola - Staré já neodchází!
Stála jsem na širokém balkónu s cigaretou mezi rty a uvolněně potahovala nikotin do svých plic. Říká se, že nejvíce zlozvyků se člověk naučí ve svém nejobtížnějším období. A já se těch zlozvyků naučila hned několik. Mezi největší patří alkohol a cigára.
Stiskla jsem cigaretu mezi prsty, jakoby mi ji měl někdo ukrást a pořádně potáhla. Poté jsem cigaretu oddálila od svých úst a kouř vydechla před sebe. Nervózně jsem si poklepávala bosou nohou a ledové dlaždice na balkóně a čím dál tím víc mnou třásla zima. Na čestvém a chladném vzduchu jsem totiž stála pouze v Nateově košily, která mi byla lehce pod zadek.
Proč nepodpořit pověst děvky, že?
Vlasy mi trčeli do všech stran a zuřivost mnou přímo cloumala. Co si ti novináři vůbec myslí? Takhle Ollyho ještě víc rozzuří a já už nemám náladu na hádky o Natea.
Za mnou vrzly dveře, ale já se neotočila a dál se dívala na výhled na město přede mnou.
„Měli bychom se jít zabalit. Dnes odlétáme," Nate na mě promluvil klidným, něžným hlasem a žádné trapné otázky typu - jsi v pořádku - nepřišly!
Naposledy jsem potáhla z cigarety a típla ji o bílé zábradlí, na kterém se objevil černý šrám. Vydechla jsem kouř z plic a otočila se na Natea.
„V kolik odlétáme?" zeptala jsem se chladně a na Nateovi bylo patrno, že ho moje necitelnost zaskočila nepřipraveného.
„Za pár hodin. Před chvílí tu byl Josh, že máme být tak za hodinu a půl připraveni," odpověděl na mou otázku jako robot, ale stále na něm bylo znát překvapení.
„Fajn," odsekla jsem a prošla kolem něj dveřmi do tepla hotelového pokoje. Tělem jsem se o něj nepatrně otřela, ale i to mi dokázalo způsobit husí kůži. Beze slova jsem prošla celým pokojem až ke koupelně, kde jsem mu zmizela z dohledu. Pro každý případ jsem za sebou dveře i zamknula.
Ode dne kdy jsem Nateovi prozradila svůj nejemotivnější a nejhrůznější zážitek mnou cloumá spoustu pochybností. Neuspěchala jsem to s ním příliš? Neřekla jsem mu svůj příběh příliš brzy? Mohu mu vůbec stoprocentně důvěřovat? Jenže jestli ne jemu, tak komu?
Nate sedící v letadle vedle mě jen sleduje oblaky kolem letadla a mě nechává uzavřenou ve svých myšlenkách, za což jsem mu vděčná. Oči mi ale čím dál tím častěji sklouzávají k Ollymu, který sedí v letadle sám se sluchátky na uších. Celou dobu s nikým nepromluvil, pokud to nebylo nezbytně nutné. Celá kapela mě probodává pohledy, jakobych rozvrátila něčí silně spjatou rodinu a to mě přivádí k další myšlence. Neměla bych Ollymu přeci jen říct, proč se k němu chovám tak chladně?
Od rozhovoru s Nateem jsem ze všeho dost nejistá. Olly se trápí a ani vlastně neví proč. Jenže pokud mu vše řeknu... co udělá? Jak zareaguje? Bude hledat Toma, dokud ho nenajde a nezabije? Ne, to není jeho styl. On by se užíral lítostí a byl by kě mně ještě víc ochranitelský, než byl doteď. A to bych asi brzy já zabila jeho!
Ze všech těch uváh které se mi honily hlavou mi za pár minut pomalu padá hlava na Nateovo rameno a já se propadám do říše, kterou mi nikdy nikdo nevezeme. Do říše snů.
Paříž - město nákupů ale především město lásky, které jsem vždy chtěla navštívit. Teď projíždím ulicemi Paříže v naleštěném a už od pohledu velice drahém autě a úsměv mi div neroztrhne koutky. Všechno je tak jiné a svým způsobem stejné, až se nad svými filosofickými úvahami musím zasmát. Člověk by ani nevěřil, jak ho může něco takového učinit šťastným.
