L'appel du vide

Juste un autre jour

Dívala jsem se na ně s úsměvem. Měla bych cítit radost nebo tak něco, ale nic se nedostavilo. Jako obvykle.
„Děkuju, ani nevíte, jakou jste mi udělali radost," Dokonce mi i slzy začaly téct. Proč se vůbec snažím.
„Nik! Brečet nemusíš, udělali jsme to pro tebe rádi!" vrhala se mi kolem krku Markéta. Objala jsem ji zpět. Nesnáším to, nebo to možná mám ráda. Sakra, sama nevím.
„Děkuju vám, lidi," Objala jsem postupně každého z nich. „děkuju."
Po tom, co jsme se celé odpoledne prosmáli, jsem vyrazila domů. Kolem mě už byla tma. Konečně jsem byla sama. Neberte mě špatně, miluju své přátele a schytala bych pro ně kulku. Udělali by ale oni to samé pro mě? Co to tu plácám...
Vyrazila jsem skoro prázdnou ulicí ke svému domu. Krom mě tam byla jen černá kočka, která mě celou dobu pozorovala.
„Zmiz!" vykřikla jsem na ni, ona se však ani nepohnula. Místo toho mě dál sledovala, jako by mě chtěla zabít. Konečně někdo.
Strčila jsem klíče do zámku a vzala za kliku. Dokázal by mě s ní někdo umlátit? Dá se někdo zapíchnout klíčem?
Sundala jsem si boty a kabát, ze kterého jsem vylovila kudlu a pepřák. Proč se vůbec chci umět bránit, není to k ničemu? Nebylo by snazší, nechat je to konečně udělat za mě?
Vešla jsem do kuchyně a udělala si pití. Kolik kapek čeho by bylo potřeba? Jak vdechnout pití? Obyčejnou malinovou šťávu. Stejně jako včera, před měsícem, před rokem. Pořád ta samá. Vzala jsem si prášky, které jsem tou šťávou zapila. Maximální dávkování tři denně? Co kdybych si jich dala deset? Udělala jsem si rychlou večeři a k tomu si nakrájela rajčata. Jeden rychlý švih a bylo by po starostech. Jeden, možná dva... Přiložila jsem si kudlu k ruce, ale neudělala jsem to. Jsem příliš slabá. Nedokážu to. Nedokážu nic.
Po večeři jsem přešla k oknu. Otevřít a skočit. Víc nechci. Usmála jsem se na Měsíc. Horké slzy se mi začaly kutálet po tváři. Nevím, co se děje, ale bolí to. Bolí to hodně a nechce to přestat.
Poté, co jsem se uklidnila a slzy setřela, jsem si naputila vanu. Přidala jsem jednu bombu, která mi ještě zbývala. Černá. Ponořila jsem své tělo do té neprůhledné kapaliny a přála si nikdy nevylézt. Nikdy. Zavřela jsem oči a nechala slzy opět téct. Musím najít nějaký důvod.
Podívala jsem se na fotku vystavenou na poličce. Fotka mě a Adama. Dva roky zpátky, tehdy jsem ještě byla šťastná a s ním. Nikdy jsme spolu nechodili nebo tak něco, ale měli jsme k sobě blízko. Nebýt mé blbosti, možná by z toho něco bylo. Ale já jsem musela být tak blbá a prostě jsem musela vzít ven tu děvku. Omotala si ho kolem prstu. Odsekla mě od něj, použila a zahodila. On se uzavřel do sebe a od té doby už holkám nevěří. Se mnou byl od té chvíle venku jen párkrát, ale už nikdy to nebylo, co dřív. Zničila jsem ho. To já za to můžu. Jsem zrůda. Kvůli mně už nikdy nebude takový, jako byl dříve.
Podívala jsem se na fotku hned vedle. Byla jsem tam já se svou rodinou. Mohla jsem u nich ještě bydlet, ale necítila jsem se tam... jak to říct? Doma. Nedokázali mě pochopit, ale alespoň se snažili. Jenže to už nikdo nedokáže. Mám je ráda, oni mě taky. Co víc chtít. Mám všechno. Milující rodinu, přátele, práci, dobré známky. Ale to není to, co chci. Co já vůbec chci? Chci se probudit. Chci se probudit z tohohle života. Chci novou šanci. Šanci začít znovu.
Ponořila jsem hlavu pod vodu. Jediné, co jsem viděla, byla temnota. Jak dlouho bych tu musela zůstat? Za jak dlouho by mi došel dech?

- - -

Závěrem bych snad chtěla jen říct... nikdy nejste sami. Ať už se Vám zdá utrpení jakékoliv, neubližujte si. Vždy je cesta ven. Mluvte o svých pocitech upřímně. Najděte někoho, kdo Vám bude naslouchat. Kdo bude Vaším světlem v temných hlubinách bolesti. A nejlépe, pokud tím světlem budete Vy sami.
Pokud tušíte, nebo dokonce i víte, že se někdo kolem Vás trápí, pomožte mu. Ukažte mu, že Vám může věřit. Netlačte na pilu. Buďte trpěliví. Dejte mu šanci žít. A buďte pozorní. Lidé jako Nik často dávají najevo malé náznaky toho, že trpí. Volají o pomoc, ale často z té pomoci mají strach. Mají strach z odsouzení. Máme strach z toho, že ostatní ví...