Radostný nihilismus 0.4

Půst.

Půst uzdravuje vůli tím, že se neustále hlásí slabým pocitem hladu, nebo pocitem těžko popsatelné jinakosti myšlení, nebo nutkáním vstát a jít shánět potravu. Postní neklid. Mým úkolem není umlčet postní neklid jídlem, protože postní neklid není skutečný hlad. Mým úkolem je smysluplně zaměstnat mysl a tím účinně využít energii postního neklidu pro důležité životní úkony.

Půst uzdravuje dny tím, že osvobodí čas od jídla, od vaření, od umývání nádobí. To není málo času a lze ho využít ke všem věcem, na něž se mimo dobu půstu nedostává čas.

Půst uzdravuje tělo tím, že ho nutí zlikvidovat všechno nepotřebné. Jizvy, vytahanou kůži, přebytečný tuk, mrtvé tkáně, nemocné části, to všechno tělo stráví.

Půst uzdravuje mysl tím, že se mozku nedostává glukózy a musí tak získávat energii z tukových zásob (acetacetátu a beta-hydroxybutyrátu), které jsou pro mozek lepší palivo. Mysl je jasnější, soustředění ostřejší. Ospalost, která přicházívá po jídle, odpadá.

Půst uzdravuje návyky tím, že odnaučuje jíst z jiných příčin, než je potřeba výživy. Někdy jsem jedl proto, že jsem ucítil kebab, nebo z nudy, nebo ze stresu, nebo ze zvyku, nebo z nerozpoznané žízně, nebo protože jsem cítil ospalost, nebo proto, že jedli všichni kolem.

První tři dny půstu mívám postní kocovinu. Tělo si zvyká a brání se. Chvílemi mne přepadá slabost nebo únava. Ruce mívám studené. Musím si vyhradit více času na spaní. Pohyb mne ubíjí. Mysl mívá hluché chvíle. I hlava se mi občas zamotá.

Zbytek prvního týdne půstu je ve větším klidu. Postní kocovina vymizí, energie jako by přibylo. Je mi teplo. Mívám chuť na sůl. Žízeň je veliká.

Druhý týden půstu se mi stýská po chutích. Vrací se mi touha prožít radost ze zdravého jídla. Přeslazená a umělá jídla se mi zdají odporná, nelákají mne. Těším se na vývar, na řízek, na vejce.

Nikdy jsem nedržel delší půst, než mi bylo příjemné. Třináct dní. Pálila mne žáha, skončil jsem. Obtěžovaly mne myšlenky na jídlo, skončil jsem. Vyřešil jsem důležitý úkol, skončil jsem.