Midoriův Alkoholický Víkend - POZASTAVENO

13 🍺

Dabi se usmál, natáhl ke mně ruku. Já klopítl a upadl. Přišel blíž a prstem ukázal do davu lidí co probudil mimo uličku.

D,,Někde mezi těmi lidmi jsou teď hrdinové co tě měli hlídat. Pořád tě někdo sleduje od toho incidentu se Shigarakim. Teď jsi jim zmizel z dohledu, nejspíše si nadávají a snaží se tě najít. Teď přichází otázka, jestli chceš aby tě našli, nebo ne. Pokud chceš, tak výjdi ven a na naší základnu se už nevracej. Pokud, ale nechceš aby tě našli, tak mi podej tu zasranou ruku a já ti pomůžu se stratit."

,,Proč to děláš? Máš to jako úkol? Normálně ti jsou ostatní šumák, tak proč mi chceš pomoct?"

Nevěřím mu, ale možná je to teď jediné vodítko, jak se dostat k Shigarakimu. Ani jsem si nevšiml, že mě sledují natož kdo. Nemohl bych do baru jít sám, protože bych je tam přivedl.
Opatrně k němu natáhnu ruku.

D: ,,No tak vidíš že to jde. (Jeho chladné oči se rozjasnili, až mi z toho předběhl mráz po zádech. Uchopil mou ruku a škubl si mě k sobě.) Tak Midorio. Co kdybichom se stratil a já si tě vyslechnul?"

,,Jak to myslíš?!"

D: ,,Neříkal jsem snad, že tě chci slyšet sténat?"

Naneštěstí, dříve než jsem se stihl vyškubnout z jeho sevření, jsem zacítil prudkou bolest na spánku a pak už viděl jen tmu.
Probrala mě prudká bolest v levé ruce. Vyjekl jsem, otevřel oči a snažil přijít na to co se děje. Když otočím hlavu k mé ruce, vidím, že jsem přivázaný a mou dlaň spaluje modrý žár. Ne! Už ne!

Použil jsem jeden za všechny a dostal se z pout. Rychle jsem se vyšvihl na nohy a podíval se na Dabiho.

,,Kde to jsem?!"

D: ,,No přece u nás. Kde jinde by jsi měl být? A pokud myslíš konkrétně tento pokoj, tak jsi v mém pokoji.

,,Drž se odemě dál! Jestli se mě jen dotkneš, Shigaraki tě zabije!"

Viděl jsem jak se ušklíbl. Naštvalo mě to, můj názor nebo cokoliv co řeknu mu je lhostejný. Co budu dělat? Když mě napadne musím se bránit, ale zároveň on je jedním z nejdůležitějších lidí v lize. Když ho moc zřídím, tak ochromím ligu. To by Shigarakimu přineslo hodně potíží.
Sakra. Podívám se na svou ruku, byla lehce ohořelá a když jsem se vymanil z pouť, pořezal jsem se o okraje.

Najednou stál u mě a sylným stiskem mě chytil za zápěstí. Zvedl mě do vzduchu a mou dlaň si přiložil k ústům. Jeho ledový pohled, kterým mě probodával, byl děsivý. Připadám si, jako bych zamrzl v čase. Je děsivé, že navzdory tomu jak spalující jeho oheň je, je neuvěřitelně chladný. Podobný pocit jsem už někde zažil, ale kde? Co mi to připomíná? Z myšlenek mě vytrhl horký dech, který proudil okolo mé ruky. Ucítil jsem, jak mi jazykem zajel do otevřené rány. Ta bolest byla strašná. Do očí se mi nahrnuly slzy. Snažil jsem se nevidat ani hlásku. Přeci jenom mi tohle dělá proto, aby si vychutnal mé utrpení.

D: ,,Bolí tě to málo? Řekl jsem, že tě chci slyšet!"

Prudce se mi zakousl do rány. Cítím jak se moje kůže natahuje a praská.

,,AAAAAA" JÁ NESTÉNAL, JÁ PŘÍMO VŘÍSKAL.

,,Proč mi to děláááš?!"

D: ,,Protože zbožňuji tvůj hlas. Chci víc!"

Začne mi zabořovat zuby do masa. Oto, že by mě neslyšel se bát nemusí.
Doufám že to někdo aspoň slyší. Kéž by to byl Shigaraki. Nikdo ale nepřichází. Dost! Když mi trhal kůži od masa, přiložil jsem k sobě prsty a pinkl ho vším za všechny do čela.
Odhodilo ho to na stěnu a já se rozběhl k oknu. Nebyl čas a tak jsem jím poskočil. Když jsem letěl vzduchem uviděl jsem, že jsem v druhém patře. Střepy z oken levitovali ve vzduchu a paprsky slunce se mezi nimi odrážely. Dopadl jsem na nohy a pád zjemnil mou schopností. Krvavou ruku jsem si přitiskl k hrudi, abych nezanechával krvavou stopu a rozběhl se pryč. Jednou jsem se ohlédl, ale neviděl jsem ho. Musím zmizet! Utíkal jsem a po několika ulicích jsem zatočil do prava.

Viděl jsem prázdné skladiště a otevřené dveře. Rozběhl jsem se a vpadl dovnitř, rychle jsem za sebou zavřel dveře a zády se o ně opřel. Hhhh bože, nemůžu se nadechnout. Zhluboka lapu po dechu. Rozhlédnu se a vidím velký sklad je tu nepořádek, ale né ten klasický. Spíše to působí, jako kdyby tu byl souboj. Dřevěné bedny jsou na kusy a roztroušené všude naokolo. Střepy po skleněných lahvích se válely všude. A všude byly divné hromádky prachu. Na jednom místě jsem našel krev, šel jsem po stopách kapiček a zahlédl dveře za které ty kapičky vedou. Potichu jsem se k nim přiblížil a něco jsem zaslechl. Přiložil jsem k nim ucho a snažil se zjistit kdo je tam.

Zaslechl jsem naštvané oddechovaní.
Ten hlas znám, zatlačil jsem do dveří a otevřel je. Na chvíli mě oslepilo sluneční světlo, které proudilo oknem. Už vidím, seděl tam Shigaraki, vypadal vysíleně a naštvaně. Když zaslechl dveře. Prudce se k nim otočil.

,,Shigaraki?"

S: ,,Midorio?"