The Lost Nymph

Kapitola I. - Běž, běž Theseo!

„Příběh, který vám chci vyprávět se zdaleka liší od všech ostatních… Hlavní postavou zde není mladý hrdina či hrdinka, zápletkou není záchrana světa a už vůbec nepojednává o hrdinských činech.“ Varovala jsem děti posedávající kolem ohně, ty však nehnuly brvou a dál čekaly, až začnu vyprávět. Neměly vůbec tušení, že se jim chystám vyprávět svůj vlastní příběh, že není vymyšlený a je jen čistou pravdou.  „Nu dobrá.“ Pronesla jsem nakonec a dala se do vyprívění…

Kdysi dávno, velice dávno v tajemných lesích na místě již dávno zapomenutém žila kdysi víla stromu – krásná nymfa Thesea. Jejím domovem, jejím životem a životní silou byl buk, velký, silný a krásný buk. Byl zrovna podzim a tak nymfa měla rusé vlasy, stejně jako koruna jejího stromu.

„Jé! Vy máte stejná jména!“ Rozplýval se nejeden malý klučina, „jaká to náhoda, Rafaeli.“ Usmála jsem se na něj a pohladila ho po ryšavých vlasech. „Ale teď poslouchej a klidně seď.“ Napomenula jsem ho a jala se vyprávět dál…

Toho dne, vydala se Thesea na dlouhou procházku. Nešťastně se však střetla s roztouženým bohem Diem – vládcem nebes a králem bohů. Byla příliš daleko od svého rodného stromu, kde by byla bývala mohla najít úkryt a tak nezbývalo než se pokusit utéct.

Běžela a běžela, co jí nohy stačily a Zeus na ni volal a křičel: „Běž, běž Theseo, ale stejně tě chytím!“ Smál se nahlas, zatímco malé nožky nymfy kmitaly v pravidelném rytmu. „Lepší utíkat, Die! Než přijít o svou čest!“ Rudé vlasy jí vlály a doprovázeli ji jako ocas padající hvězdy, tak rychlá byla. Ale ne dost na to, aby dokázala utíkat věčně.

Hledala tedy úkrytu v chrámu Héře zasvěceném a pomoci se jí prosila. Bohyně jejích slov vyslyšela a klesla dolů na zem smrtelníků, ze svého paláce vysoko na Olympu.

Thesea, vděčná za záchranu před roztouženým Diem padla na kolena a Héře děkovala. Ta však stále měla stejný neměnný výraz, jež připomínal nezdolnou skálu. Ani pohled nymfě nevěnovala. „Die.“ Pronesla Héra výhružně a ukázala na nymfu prstem, avšak ani se nenamáhala se na ni podívat. „Nechť je ti její osud připomínkou tvé nevěry!“ Vyřkla tak vyrovnaným tónem osudný ortel nad Theseiným životem – „Uvalím na ni kletbu, která ti bude navždy připomínat tvé hříchy. Kéž jest tato dívka nestvůrou, jež bude trápit smrtelné děti bohů až do pádu a konce Olympu.“ Toto byla její poslední slova, poté se i s Diem vytratili v záři zlatého světla, avšak Thesea cítila, že se neviděly naposled.

Neměla tušení, co měla kletba znamenat, ale neviděla a necítila žádný problém…

To se však mělo rychle změnit…

O několik hodin později se Thesea vracela zpět ke svému stromu, aby mohla vyprávět ostatním Nymfám, co se dnes přihodilo. Jala se vyprávění a uprostřed příběhu se jí začalo nesnadno hovořit. Po chvilce začala šišlat, neboť cítila intenzivní brnění na špičce jazyka. A nakonec, drobná Thesea ztichla úplně, jelikož několik Nymf seřazených kolem ní v úhledném kroužku, zalapalo po dechu. Chtěla se zeptat, co se děje? Co je špatně? Ale vyšlo z ní jen zasyčení a její nyní rozeklaný jazyk zakmital ve vzduchu. Nymfy vyjekly a daly se na útěk. Vyděšená Thesea pohlédla s úzkostí na své ruce, ale hadí jazyk zadusil její výkřik a proměnil jej v pouhé hlasité zavrčení.

Její ruce, její dříve krásné a hebké ruce se nyní barvily do sytě zelené barvy a pokrývaly se šupinami. Její nehty se měnily v dlouhé ostré drápy a podél páteře se jí zvedala řada rudých ostnů. Sama páteř se jí protáhla a zkroutila v dlouhý šupinatý ocas s vidlicí na jeho konci. Nahrbila se, její nohy se proměnily v dračí spáry a čelisti se jí prodloužily. Její hlava se proměnila v hlavu hadovi podobné, jen rohy a řadou ostrých zoubků se lišila. Jediné, co Thesee zůstalo z její lidskosti byly oči, z nichž se nyní řinuly slzy.

Thesea složila s nářky hlavu do dlaní. „Čím jsem si to zasloužila, Héro! Já se přeci o pozornost tvého muže neprosila!“ Plakala tak usedavě, ale Héra, která ji ze svého paláce na Olympu pozorovala, ne a ne pookřát.

A tak, se Thesea smířila se svým osudem nestvůry a s nářky opustila les i svůj rodný strom, jehož koruna nyní sestávala jen z holých větví, které chrastily ve větru jako pytel kostí…

„A to je všechno?“ Přerušil mě Rafael znovu. „Vypadá to snad jako konec příběhu?“ Chlapec se zamyslel a posléze zavrtěl hlavou, „ne, nevypadá.“ Odvětil zmateně, pokývla jsem hlavu, „tak to konec není.“

 

Thesea dlouho bloudila, než našla cestu z lesa. Tak daleko se nikdy neodvážila a o tajemných dálkách a životech, které nyní měla ukončit se jí nikdy ani nesnilo. Tolik dobrodružství? Boj o přežití? Takové starosti přeci nikdy neměla!

Pokračovala dál a dál ve své kulhavé chůzi, neboť na prapodivné křivky svého nového těla nebyla zvyklá… A šla dál a dál, za kořistí a bezpečím před minulostí.