WOLFSTAR a Ukradené momenty

8. KAPITOLA

Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct začátkem školního roku utichlo. Jakmile se Sirius rozloučil na nádraží s Harrym a jeho kamarády, cítil, jak na něj znova doléhá tíha samoty a brání mu se svobodně nadechnout. Neměl nikoho. Remus se vracel do hlavního štábu Fénixova řádu sporadicky, obvykle se nezdržel déle než přes noc.

Sirius seděl v knihovně schoulený na gauči a nepřítomně hleděl skrz knihy, které měl rozložené před sebou. Po několika dlouhých dnech (nebo to bylo včera? Čas se stal pro Siriuse během let strávených v Azkabanu jen neuchopitelným konceptem) zaslechl Remusův hlas ze vstupní haly.

„...takže jsem musel k Brumbálovi na kobereček," začal Sirius konečně vnímat Remusovo hartusení, „abych si poslechnul, jak jsem ho zklamal, když jsem tě nechal odejít s Harrym na nádraží."

Remus ztěžka dosedl vedl Siriuse, který si ho překvapeně prohlížel, jako by viděl zjevení.

„Ne, že bych tě žádal o svolení," uchechtnul se Sirius a znělo to jako psí štěknutí.

Remus rozhodil rukama a prohlásil: „Přesně! Ale nemám už sílu se s ním znova přít o tom samém, že nejsi zrovna fanda slepého poslouchání rozkazů. Nechápu, kde vzal své přesvědčení, že budeš spokojeně sedět na zadku, když tě o to hezky požádám."

Sirius se pousmál a položil ruku Remusovi na koleno: „Promiň, Náměsíčníku, že jsem tě dostal do maléru. Chtěl jsem se jen s Harrym rozloučit."

Remus si povzdechl a mávl rukou: „O to vůbec nejde, ale Malfoy asi něco tuší. Harry je přesvědčený, že se Draco připojil ke smrtijedům. Brumbál proklamuje, že Snape má vše pod kontrolou, čímž Harryho úplně odstrčil na vedlejší kolej. Nemám z toho dobrý pocit, myslím, že bys opravdu měl pro jednou dát na mou radu a držet se při zemi, nechodit pryž z domu a omezit kontakt s vnějším světem."

Sirius stáhl ruku z Remusova kolene podrážděně si utáhl vlasy na temeni hlavy. „Takže vlastně po mě chceš to samé, co Brumbál. Abych si v tichosti zalezl do kouta, kde mě jako psa necháte v klidu chcípnout."

Remus se prudce vymrštil na nohy a vztyčil se nad Siriuse. „Ty nemáš vůbec žádné tušení, jak je to venku nebezpečné! Už nejde jen o to postavit se nepříteli – bojovat. Celé ministerstvo je prolezlé Voldemortovými stoupenci, musíme hrát chytře, abychom vůbec měli šanci tuhle válku vyhrát. Jsme v tom sami."

Sirius se ušklíbl: „Ne, Remusi, já jsem v tom sám. Jsem sám na třetí straně barikády, nikam nepatřím, existuju jako přízrak ve světě, s kterým nemám už nic společného."

Remus se mocně nadechl a rozkřikl se na Siriuse: „Ty mě vážně chceš poučovat o tom, jaké to je žít na okraji společnosti?! Já jsem zatracenej vlkodlak, Siriusi! Mohl bych o osamělosti napsat knihu tlustou jako Dějiny čar a kouzel!"

„BYL jsi zatracenej vlkodlak – jsi chtěl říct," opravil jej Sirius kousavě. „Ale nikdy jsi nebyl doopravdy sám, přiznej si to! Nevíš, jaké to je celé roky přežívat na dně vězeňské kobky, nemít absolutně žádný kontakt s další živou duší..."

„Takže o tohle ti jde? Chceš, abych se cítil mizerně, že jsem zůstal na svobodě, i když bych raději zemřel? Myslíš si, že jsem si náramně užíval, co? Chceš slyšet, že jsem spal se zástupem mužských i ženských těl bez jména a bez tváře? Že jsem se snažil vyšukat z hlavy vzpomínky na nás dva, když jsme ještě byli spolu? Budeš se pak snad cítit líp?"

Ne, Sirius se cítil úplně zničený. Ačkoliv v hloubi duše věděl, že Remus nezůstal celé ty roky sám a jeho racionální část by ani nechtěla, aby byl Remusovi odepřen lidský dotyk a útěcha, jeho srdce se sevřelo hlubokým zklamáním a hleděl na Remuse očima plnými zrady.