WOLFSTAR a Ukradené momenty

11. KAPITOLA

V několika následujících týdnech si Remus často představoval, co by mohl se Siriusem provádět na zmiňované lenošce pod obrazem Walburgy. Bohužel příležitostí k uskutečnění jeho fantazií bylo čím dál tím méně. Smrtijedi nabývali na síle a úkoly pro Fénixův řád byly každým dnem nebezpečnější. Remus se Siriusem si s hrůzou uvědomovali paralely mezi současnou situací a poslední válkou proti Voldemortovi. Po napadení Arthura Weasleyho byl Remus prakticky stále na misi. Několik týdnů uplynulo od doby, kdy se Remus se Siriusem viděli naposledy. Siriusovi nezbývalo nic jiného, než s napětím čekat zalezlý v hlavní štábu Fénixova řádu a doufat, že neobdrží zdrcující zprávu o neúspěchu Remusova poslání. Jeho nervy alespoň o vánočních prázdninách rozptýlila návštěva Harryho, Weaslových a Hermiony.

A pak konečně dva dny po Štědrém večeru se objevil Remus. Byla již hluboká noc, přesto Sirius nespal a místo toho čekal v kuchyni na reporty z misí. Remus se svalil vyčerpaně Siriusovi do klína a odmítal se přesunout na vlastní židli, ačkoliv drtil Siriusovi nohy. Sirius jej pevně držel a už nikdy ho nechtěl nechat odejít. Do ucha mu šeptal zamilované nesmysly, když v tom je vyrušil šramot ozývající se z chodby. Remus seskočil z Siriusova klína a natáhl před sebe hůlku připravenou k útoku.

Ve dveřích se objevila rozespalá Herminona. „Můj ty bože, dej to pryč, to jsem jen já," vyjekla s rukama nad hlavou. „Šla jsem se jen napít, nemůžu usnout, Ginny opět chrápe jako dřevorubec," zamračila se. „Ale nenechte se rušit, já nic neviděla a vůbec jsem tu nebyla," dodala a mrkla na Remuse, který na ni třeštil oči a cítil, jak se mu hrne krev do tváří.

„Ehm, chmp, my jsem jen..." snažil se Remus vysvětlit nevysvětlitelné a Sirius se za ním dusil smíchy.

Zatímco Remus hledal ztracenou řeč, Sirius předstoupil před Hermionu, poplácal Remuse po zádech a ujal se slova: „Remus chtěl říct, že my dva jsme..." Ale Hermiona ho nenechala domluvit, líně vzhlédla od kouřícího hrnku s čajem a povytáhla obočí: „Že jste spolu?"

„Ty to víš?" zeptal se Remus konsternovaně.

„Pfm," přezíravě si odfrkla Hermiona. „Každému, kdo má oči, to musí být jasné."

Remus i Sirius dosedli rozpačitě každý na jednu židli. „I Harry to ví?" ujišťoval se Sirius slabým hlasem.

„Ne, myslím, že Harry si ničeho nevšiml. Jemu a Ronovi nikdy nic nedojde..." posteskla si a přisedla si ke stolu.

Sirius se na ni usmál, došlo mu, že Hermiona mluví z vlastní zkušenosti. „Kluci jsou občas takoví, ale dej Ronovi čas, určitě si to dřív nebo později uvědomí," ujišťoval ji.

Hermiona chabě přikývla a pak se vrátila zpátky k původní diskuzi: „Takže to Harrymu řeknete?"

Remus se Siriusem se na sebe zaraženě podívali. „Zatím jsme to neprobírali, ale pravděpodobně ano. Časem..." rozhodl se Sirius a pohledem žádal Remuse o souhlas.

Remus kývl hlavou. „Dobrá tedy, ale teď bychom se měli jít všichni prospat," vybídl Hermionu a unaveně se usmál.

Vyšli po schodech k ložnicím, z dívčího pokoje se ozývalo slabé chrápání. Hermiona pokrčila rameny, rozloučila se a vklouzla za dveře. Sirius s Remusem se společně odebrali do ložnice o patro víš.

Slunce ještě ani nevystoupalo nad obzor, když Remus vstal z postele a začal se balit k odchodu. Sirius k němu natáhl ruku a snažil se ho zadržet.

„Promiň, musím jít. Důležité poslání od Brumbála, vždyť víš..." omlouval se Remus a ústa zkřivil do ironického úsměvu.

„Jak já toho dědka nesnáším," zaúpěl Sirius ne tak úplně v žertu.

Remus se k němu sklonil a políbil ho. „Vrátím se hned, jak to jen bude možné."

Byl už téměř ve dveřích, když se otočil zpět k Siriusovi a dodal: „Moc tě miluju."

Sirius se samolibě ušklíbl a hodil po Remusovi polštář: „Já tebe taky, tak se koukej brzo vrátit!"

Dveře se za Remusem zavřely a Sirius cítil, s tím jak chladne Remusova půlka postele, tak se i temnota a pochybnosti plíží zpátky do jeho srdce.

Dny, týdny a dokonce měsíce uplynuly než se konečně ozval Remusův hlas ze vstupní haly. Sirius se tentokrát nemusel držet zpátky, dům byl zcela prázdný, rozběhl se k Remusovi a skočil mu kolem krku.

Remus ho pevně držel a polibky ho přitlačil ke zdi. Nemohli se nabažit jeden druhého, jejich srdce lačnily po chuti, vůni a dechu toho druhého.

„Nechceš," nadechl se Sirius, když se mu konečně podařilo odpoutat svá ústa od Remuse, „si nejdřív na pár hodin odpočinout? V domě nikdo není, můžeš si vybrat kterou ložnici jen budeš chtít."

„Tak to ani omylem," rozchechtal se Remus hystericky a podíval se směrem k obrazu Walburgy. „Támhle ta prokletá lenoška mne pronásleduje ve snech, od té doby, co jsi ji zmínil. Jestli si myslíš, že usnu, než se dozvím, jaké to je se na ni s tebou milovat, tak žiješ v pomýlené realitě."

Sirius překvapeně vytáhl jedno obočí, ale okamžitě se chytil příležitosti a Remuse přetlačil na starý sametový otoman.

Freneticky svlékal Remuse z oblečení a líbal ho na každý nový kousek odhalené kůže. Obkročmo seděl na Remusovi, prsty ho jemně tahal za vlasy vzadu na hlavě, zuby dráždil jeho růžové bradavky a v nepravidelných intervalech tlačil jejich erekce k sobě.

Remus měl pocit smyslového přetížení a zároveň šílel z nedostatku tření. „Prosím," zaúpěl, ale sám si nebyl jistý, o co vlastně žádá.

Sirius po něm vrhl troufalý pohled, Remus využil situace, popadl Siriuse kolem pasu, přehodil ho na lenošku a vyhoupl se na něj. Sirius zalapal překvapeně po dechu. Remus se svezl na zem mezi jeho nohy, ústy obemkl Siriusův ztopořený penis a rukou si pohrával s jeho koulemi, zatímco jedním prstem vklouzl mezi Siriusovy půlky a masíroval citlivou oblast jeho hráze.

Sirius hlasitě vzdychal ztracený ve vlastní slasti.

Najednou se vedle nich s hlasitým lupnutím zjevil domácí skřítek Krátura. Sirius vyjeknul a Remus od něj uskočil.

„Co to kurva..." obořil se Sirius na svého skřítka.

„Promiňte pane, nedovolil bych si Vás rušit, ale v krbu byla aktivována letaxová síť, předpokládám, že s Vámi bude chtít někdo mluvit," pronesl s falešnou úslužností Krátura a nos zabořil až k podlaze v hlubokém úklonu.

„I kdyby to byl samotný Merlin, řekni, že nejsem doma!" rozkřikl se na něj Sirius.

Krátura zamrkal očima a po tváři mu přeběhl zlomyslný záblesk. „Jak si můj pán přeje," zlověstně zamumlal sám pro sebe a odporoučel se.

„Nemyslíš, že bys přeci jen měl jít..." gestikuloval Remus směrem k obývacímu pokoji.

Sirius protočil oči v sloup. „Pět minut! Chtěl bych strávit pět minut s tebou v ráji, než nás zase pohltí tíže reality. Snad není moje přání příliš troufalé," rozhodil Sirius teatrálně rukama.

„Jestli si myslíš, že vydržíš celých pět minut..." popíchl ho s hravým úsměvem na tváři Remus.

Sirius seskočil z lenošky, povalil Remuse na zem a ruce mu přidržel nad hlavou. „Můžeme zkusit, kolik toho vydržíš ty, chytráku," lehl si na něj a provokativně ho kousl do ušního lalůčku.

Remus se přestal zmítat a nohy obtočil kolem Siriusova pasu. V tom okamžiku přestal čas existovat a celý svět kolem nich se rozplynul. Věděli, že jim ukradené momenty nevydrží napořád, ale prozatím jim stačilo jen těch pět minut dokonalého štěstí.