Léto v nás || Shortstory

Jeho první pohled

Emily si chlapce na křesle kousek od ní všimla. I jeho pohledu, zkoumavého a upřeného přímo na ní. Prve si myslela, že na ní někdo hledí, ale v hotelu, kde by se za blondýnku platilo zlatem, ji to ani nepřekvapovalo. Nyní ale poznala pravého původce toho neustávajícího pocitu něčích očí přilepených na její osobě.

Chlapec se světle hnědými vlasy a jeho tmavovlasý společník si ji nyní zkoumavě prohlíželi a ona si to dobře uvědomovala. Po takové pozornosti, i když alespoň chvilkové, už dlouho toužila. Doma nebyla nikdy tolik zajímavá, i když se jí stávalo, že se za ní někdo na ulici otočil, ale tenhle upřený, zkoumavý pohled nezažila už celé týdny. Možná to bylo tím, že trávila své prázdniny zalezlá v pokoji nebo na loukách v okolí domu s knihou a nevycházela nikam do společnosti. Teď si ale pohled chlapců od vedlejšího stolu užívala.

Mamka jí podávala pero a Emily ho s nenuceností pravé dámy přijala, aby také podepsala jeden z mnoha papírů, co dostali na recepci. Podřepne si ke stolku, levou rukou si pohrávala s pískovými vlasy, zatímco krasopisně vyváděla své příjmení na papír.

„Em, ti dva támhle na tebe celou dobu čumí." Pronese Emilyna mladší sestra Týna s pohledem upřeným na dva kluky na křesílkách.

„Já vím, všimla jsem si," odpoví Em se zářivým úsměvem na rtech a natočí hlavu tak, aby se na ty dva mohla alespoň trochu podívat. Ti, jak zaregistrují její pohyb okamžitě obrátí pozornost ke svým mobilním telefonům.

„Můžem už jít na pokoj?" Zeptá se Emily dost nahlas na to, aby to slyšel celý koutek s křesílky.

„Musíme tam první dát ty papíry, aby nám vůbec daly klíče, už jsem to říkal." Oboří se na Em její táta a ta ztuhne. Tohle si normálně dovoluje jen doma, a ne na veřejnosti. Dlouhá cesta ho dost vyčerpala a nejspíš proto, se chová takhle.

„Můžu tam dojít?" zeptá se dívka vyrovnaně a nedává na sobě znát lehké rozrušení z otcova chování.

„Na tady máš a můžeš tam dojít." Podá jí všechny vyplněné papíry mamka, plavovláska je přijme a při otočce k odchodu ještě co nejvíce nenuceně hodí vlasy, doufaje, že ti dva se na ni zrovna v tu chvíli koukají. Normálně nemá potřebu tolik hledat pozornost, ale tady, kde je s partou dospělých a od toho, aby jim hlídala děti, bude potřebovat nějaké rozptýlení, i kdyby s ním měla mluvit anglicky.

„Hello, I have here these papers filled up, can you please give me keys from our rooms?" Zeptá se s milým úsměvem mladíka na recepci. Ten jí stejně mile odpoví a klíče jí s přáním hezkého dne podá.

„Můžeme jít!" Zahlaholí dívka na svou rodinu a vesele mává ve vzduchu dvěma svazky klíčů.

„No vidíš že si hezky poradíš." Pochválí jí matka.  Seberou si příruční zavazadla, kufry naloží pikolík a vydají se k výtahu. Emily ještě zalétne pohledem ke svým novým objektům zájmu a když zjistí, že se na ni dívají usměje se na ně. Světlovlasý na ni pár vteřin jen tupě zírá, ale vzpamatuje se a úsměv jí oplatí i s jemným mávnutím ruky na pozdrav. To už se ale otevírají dveře od výtahu a Emily s její rodinou míří do útrob hotelu. Dívka nadšená z toho, co může v tenhle týden všechno přijít.