Léto v nás || Shortstory

Tohle holce neříkej

"Neříkej, že ti píše ten, kdo si myslím, že ti píše." otočil se hned Alan na bratra, který již zkoumal displej svého mobilu.

"Je to jen Tomáš." zamumlal Ben a dál se věnoval messengeru. 

"To určitě, dej to sem." sáhl po bratrovu mobilu Alan a jelikož byl silnější a rychlejší než on, malou krabičku mu jednoduše vytrhl z ruky.

"Hej! To je soukromý!" vykřikl mladší z chlapců a snažil se staršímu vytrhnout svůj majetek, marně však. Alan si hned přečetl, že ten, kdo mu psal nebyl žádný Tomáš, nýbrž dívka, kterou byl tak dlouho posedlý. Ptala se ho na výsledky úkolu, který měli přes prázdniny dělat a se kterým si sama nedokázala poradit. Ben jí chtěl odepsat, že jí pomůže, než mu Alan telefon vytrhl.

"Dobře, tady máš. Užij si to, dokud můžeš." podal Alan bratrovi telefon a jak zahlédl jejich blížící se rodiče, otočil se na patě a vešel do sálu používaného jako jídelna pro celý hotel. Místnost už bzučela životem a ani ne chvilku neustával klapot kroků o podlahu a řinčení příborů spolu se směsí mnoha jazyků. Alan jako první došel k volnému stolu v rohu, aby si rodiče mohli nandat jídlo a mohli přijít k již zabranému stolu. Sám si může zajít pro jídlo později. Zatím se ale rozhlížel kolem a hledal, kde by našel tu velkou hordu lidí, co přijeli s Emily. První koukal po stolech nejblíže k pultům, ale v tak obrovské mase lidí s těží zaznamenal svou vlastní rodinu, natož najít lidi, které viděl zatím jen jednou a z dálky. Větší šanci dívku najít dostal o chvilku později, kdy se přiloudali do hovoru zabraní rodiče s Benem v patách a posadili se k Alanem zabranému stolu. 

Zvedl se a začal procházet mezi všemi jídlem přetékajícími pulty. Moc věcí mu tady nic neříkalo, takže si zase došel pro bílí talíř a jako poledních pár dnů si stoupl do dlouhé fronty na hranolky. Hned za nimi pak stála nádoba, ve které se ohřívali špagety, které si k smaženým bramborám tak rád dával. Nebylo tu nic moc jiného, co si vzít, pokud si tedy nechtěl vystát několik desítek minut dlouhou frontu na pizzu, ve které děti afričanů předbíhali, a pizza se dělala dlouho. Alan se ale ani při čekání ve frontě nepřestával rozhlížet kolem. Teď, když Benovi napsala Emma, cítil se volnější v myšlení na Emily. Pořád mu to ale nepřipadalo správné, jelikož Ben ji viděl první. 

Pomalu postupoval ve frontě, když tu do dveří začala vcházet velká skupina lidí. Byla to parta, která byla s Emily u bazénu. Chvilku na to se za nimi zjevila i blondýnka ve světle žlutých šatech odhalující ramena načervenalá od slunce. Sluší jí to, napadlo Alana hned, jak ji zahlédl a i když si to v duchu hned vyčetl. K jeho, a nejspíše i Benovu potěšení, si sedli jen pár stolů od nich a Emily si sedla právě tak, že na ni oba budou mít z profilu hezký výhled. 

"Go kid!" vyštěkl na zasněného chlapce někdo za ním, až sebou trhl a téměř vyhodil prázdný talíř do vzduchu. Zatímco přemýšlel, dostal se na začátek fronty na hranolky. Rychle si tedy nabral plný talíř a se zadostiučiněním zjistil, že jich tam zbyla sotva jedna naběračka. Přesunul se ke špagetám a zatímco si nabíral na hranolky hromadu špaget s masem, zeleninou a červenou omáčkou, uslyšel za sebou někoho mluvit. Byl velmi blízko a ten hlas poznal. "Zajímavá kombinace." konstatovala Emily s úsměvem a postavila se vedle chlapce. 

"Je to takhle dobrý, zkus to." usmál se i na ní chlapec a pustil jí k nádobě s těstovinami. 

"To je dobrý, čekat na hranolky se mi teď opravdu nechce." Nabrala si plný talíř a rozhlédla se kolem, co dalšího by mohla ochutnat. "Co bys mi tady doporučil?" zeptala se Alana a znovu se rozhlédla kolem. Kousek od nich zaregistrovala stůl s všemi možnými druhy nakládané zeleniny a ryb a s Alanem v závěsu se k nim vydala.

"Ty bys toho víc jíst neměla, nebo pak budeš doopravdy moct fungovat jako slunečník." ušklíbl se na Emily Alan a ta se na něj s pohoršeným výrazem na tváři. "No dovol?"

"V klidu, už takhle slunce stíníš kvalitně." Ušklíbl se na ni hoch znovu. To ale Trochu přehnal. Emily se otočila na patě a bez dalšího slova se vydala od hnědovlasého chlapce pryč. Srdce se mu na chvilku zastavilo, když mu došlo, že tenhle vtip už opravdu trochu přehnal. "Počkej Emily!" zavolal za ní, ale než se za ní stihl vydat, zatarasila mu cestu skupinka lidí procházejících kolem. Když opustili prostor, už Alan Emily ze svého místa neviděl. Posmutněle si povzdechl. Možná by ji opravdu Benovi nechat měl. Jeho bratr je sice stydliví, zato holku hned první den, co ji zná nezačne urážet. 

Alan se posadil vedle bratra a oba se ve stejnou chvíli koukli ke stolu, u kterého seděla Emily. Chvilku ji jen sledovali, než je matka upozornila, že pokud nezačnou jíst, jídlo jim vychladne. Chlapci se pustili do jídla. 

Emily také už začala jíst svou porci špaget, ale do konverzace s rodiči se nezapojovala. Alan jí svou poznámkou ranil, i když to nebylo nic hrozného, ale holkám se prostě neříká, že jsou tlusté. Toho si zažila dost, když byla na základní škole. Než objevila aerobik byla všem pro posměch a i když nebyla zas tak tlustá, jak jí ostatní v té době tvrdili, zanechalo to v ní nejistotu. Sice se teď už nemusela schovávat pod velkými vrstvami oblečení, ale když jí teď Alan řekl tohle, už si nebyla jistá, že vážně vypadá jinak, než dříve. Večeře jí ale zvedla náladu, jelikož po hlavním chodu si došla ochutnat od velkého množství dezertů všech možností a chutí. Nejvíce jí chutnaly čokoládové dortíky a dortíky s exotickým ovocem. S Alanem se u jejich nabírání párkrát setkala, ale než jí stihl oslovit, odešla. Asi přece jen nebyl dobrý nápad začít se bavit s prvním, koho tady potkala hned první den. Nebyla si jista, jestli tu myšlenku myslí vážně nebo ne, ale v danou chvíli jí připadala správná, a tak, když odcházeli a procházeli kolem stolu chlapců, ani jednomu z nich nevěnovala jediný pohled.