Čtyřiadvacet melodií |SS/HP|

Melodie druhá |Čokoláda|

2. Tiché sezení (426 slov)

V jejich vztahu byly dny, kdy oba dva potřebovali klid, což se stávalo ne příliš často.
Avšak dnešní ráno to potřebovali oba dva nutně. Je to osm měsíců od bitvy o Bradavice. Osm měsíců od smrti tolika jejich přátel, kolegů či známých.
Ale pro tentokrát nastala menší změna ze strany Harryho a to ta, že nechtěl aby si každý šel dělat své záležitosti. Dnes Harry nechtěl  být sám a tak připravil dva hrnky s jejich oblíbenými nápoji. Ten jeho mu vždy připravoval Sirius s Remusem..
Ach.. Vždy když byl ve štábu, čekal tam na něj jeho kmotr s hrníčkem té pochoutky a připraven na hodinový rozhovory, do kterých se vlkodlak někdy i přidal. Mohli probírat tak normální věci, až zapomněl na zlo tam venku a připadal si jako někdo, kdo měl rodinu. Tyhle chvíle patřily mezi ty nejhezčí.. ale Sirius odešel. Stejně jako jeho rodiče. Později přišel i o ty nechutné citrónové bonbóny nebo vynikající dezerty od Dobbyho. Přišel o tolik.

Severus mu vyprávěl, že nikdy neměl rád sladké a proto černá káva byla od jeho určitého věku oblíbený nápoj.. A Harry to chtěl změnit- alespoň trochu.
Zcela automaticky si do své horké čokolády přidal trochu sněžné pěny a do Severusovo temné kávy po tají- i když jeho milenec to zcela určitě věděl, pouze mu chtěl dělat radost- přidal skořici a špetku vanilky. Bytem se linula vůně nápojů a tak nebylo obtížné nechat usadit Severuse, jenž čekal na svůj nápoj, a zcela neočekávaně si přivolat deku a přitulit se k jeho hrudi.
Tichý povzdech následovaly uklidňující ruce, jenž si prohrávaly s jeho vlasy a přinášely mu zklidnění, tedy alespoň částečné.

„Mám tu zůstat, lvíče?" zeptal se nezvykle opatrně Severus. Tohle byly Nebelvírovo první blížící se Vánoce bez jeho některých přátel.. A on to nesl velmi špatně.
Mladík v náruči vzlykl a schoval hlavu do černé bavlněné košile, aby se uchránil před celým tím krutým světem.
„Prosím.. Vím, že to nemáš rád. Ale je to těžké," zamumlal tiše, když na chvíli k němu upřel své žalem tmavší zelené oči. Slzy mu bezmocně stékaly po tvářích.
„Co bych pro tebe neudělal." Odvětil a položil svou kávu, aby chlapce pevněji objal, rozhodnut o rozveselení svého manžela v co nejbližší době.

Bez dalších slov spočívali v náručí toho druhého, vnímali vůni, tlukot a svůj dech navzájem. A užívali si nerušeného klidu.
Ani jeden si toho rána nevšiml prvních překrásných vloček, které padaly z bílých nebes, tvořily čistou pokrývku sněhu a měnily přírodu v nejkrásnější pastvu pro oči.

S vůní kávy se smíchala melodie láskyplného klidu.