Čtyřiadvacet melodií |SS/HP|

Melodie čtvrtá |Uzel|

4. Slib magie (425 slov)

Manželství. Mezi nečary nevzniká žádné kouzlo, pouze zákonný slib, který lze kdykoliv zrušit. Ale v kouzelnickém světě...
Harry se zálibou vzpomínal na den, kdy si se Severusem řekli své sliby a stali se manžely. V ten den jeho magie byla hrozně divoká, ale zase tak mocná a při používání se do dnes cítil pokaždé chtěný a v bezpečí.. když měl špatnou náladu tak aby se uklidnil, dělal jednoduchá kouzla.
Podíval se přes rameno a uviděl tmavovlasého lektvaristu, jak poklidně spal a při tom měl ruku přes bok a nos zavřený v Harryho vlasech. Harry mnohokrát přistihl Severuse, jak nasával jeho vůni vlasů a pak se uklidnil a ačkoliv mu to ze začátku připadalo zvláštní, pak si zvykl a oblíbil si to.
Ani nevěděl, kdy si jeho mysl začala hrát s myšlenkou o ‚Umaštěném netopýrovi' a přetvořil ho na ‚Zatraceně chytrého a půvabného muže' a později se do něj zamiloval.
A i když se vzhledově nijak nezměnil; neustále stejný hákovitý křivý nos, nestejnoměrné obočí, neustále nažloutlé zuby a vrásky kolem oči a nově i na čele.
On si všímal pouze sněhově bílé pokožky, zvláštního smyslu humoru, toho úžasného hlasu a ještě hlubokého smíchu, který byl v jeho přítomnosti častý. A ebenové oči společně s vábením jeho magií se mu zdálo neodolatelné.
A milenec byl velmi všímavý.
Malý úsměv se vloudil na mladíkovo tvář a neklidně se ošil, když se přímo podíval do tmavých očích.
„Hledáš důvod, proč mě opustit?" zeptal se nevrhle lektvarista a při tom si ho přitáhl do objetí.
„Ptám se sám sebe, proč mám takové štěstí. Jsi téměř dokonalý," pronesl žertovně, při čemž si neodpustil hladový polibek.
„Téměř?" Severusovo hlas ztratil podtón nevrhlosti a tázavě na něj hleděl.
„Nepamatuješ si? Náš slib, Severusi." On pouze ohromeně pozoroval Harryho, než s úsměvem začal odříkávat svůj slib..

„Mé lvíče.. Budu s tebou do doby, než slunce zapadne navždy, poslední kapka vody vyschne, veškerá magie zmizí a-"
„Dokud se já nestanu dokonalým." Dokončil za něj Harry. Byl to slib, věčný uzel, který potřeboval začátek a konec, ale nikdy si neřekli kdo je kdo.
„A když Zmijozel miluje, tak pouze jednou a navždy-" začal tiše, pozorujíc radostné oči Nebelvíra, které se třpytily jako hvězdy při dnešní noci.
„A Nebelvír vždy celým svým srdcem po celou věčnost.." Ten hleděl z okna a srovnával temnotu s barvou očí Zmijozela.
„Tak jest slib Uzlu." Řekli naráz a sledovali jasnou noční oblohu, třpyt pokrývky sněhu způsobený odrazem měsíčních paprsků a světlo z krbu.
Byli spokojeni.

Melodie věčnosti se mísila s tóny manželů a tak zůstala nepovšimnuta.