NEJSEM SI JISTÁ. ✅

12.

//ROBERT//

Vzbudil jsem se. Půl desáté. Radka nikde.

Nemám rád když jsem v posteli sám. Chci cítit to teplo. Takové to teplo lásky.

Moc jsem neváhal a konečně jse se vyhrabal z postele a vydal jsem se do kuchyně. Myslel jsem si, že jdu potichu ale asi jsem se spletl.
,, Konečně jsi vzhůru, už jsem tě chtěla jít budit. " seděla u stolu. Láska mého života. Života? Ano jsme spolu už dlouho.

,, Jako o půl desátý? Jsi normální?" hrál jsem uraženého, ale přitom mi cukaly koutky. Myslím, že jsem si právě uvědomil, že se mi právě vrátil kousek štěstí, co mi chyběl.
,, Nojo, nudím se tu. Jsem vzhůru už od půl šesté." řekla poměrně smutně, ale nevěřil jsem že je opravdu smutná.
,, To jde? Jako ono je i půl šesté ráno?" zavtipkoval jsem, ale ona se nesmála, zato já jo. Směji se vlastním vtipům.

,, Máš dnes volno? Mohli by jsme si udělat pěkný den. Co ty na to?" rád bych tu s ní zůstal.,, Ne nemám volno. Už jsem dlouho nepracoval, musím na pár setkání ale přijedu brzo."

...

Koukl jsem se do diáře, co mě vlastně dneska ještě čeká.

Mountrousovi - předposlední setkání
(důležité! Jsou to stálý klienti)

Měl jsem tam napsáno. Trochu jsem se pro sebe pousmál. Asi vím proč...

//MERY//

Když mě včera Robert doprovázel domů, myslela jsem si, že skolabuji. Pořád mám v hlavě tu jednu otázku:Proč se tohle děje mě?

Proč jsem si já vůbec něco s Dennym začínala? Vyčítám si to. Byla to osudová chyba. Chyba které lituji ze všech nejvíce. Byla to chyba co mi zkazila život a stále kazí. Nejsem schopná se s tím stále vypořádat.

Bylo už skoro dvanáct a naši byli stále doma. Je to zvláštní nikdy nejsou dlouho doma, a ještě k tomu spolu.
Nehodlám se jich ptát stejně mi to za chvíli řeknou. Chtěla jsem si otevřít víno, protože by s tím stejně nic neudělali, byla jsem v předsíni a koukala do krabice s víny, abych si vybrala to nejlepší. Když se ozval zvonek. Na mě až moc hlasitý zvonek. Ozvaly se dvě dlouhá zmáčknutí.

Rozhodla jsem se otevřít dveře, aby už přestal ten zvonek zvonit. Byla jsem v celku naštvaná. Dokázalo mě vykolejit zvonění, zvláštní. Otevřela jsem tedy dveře s tím, že ať je to kdokoli vynadám mu.

Ale když jsem viděla kdo stojí za tím kusem dřeva, všechen vztek mě přešel. Robert. Co on tu dělá?
,, Ahoj Roberte." než však stihl odpovědět máma byla za mnou.,, Jak 'Ahoj Roberte' snad 'Dobrý den pane Downey'. Zlato zamisli se." už si s ním podávála ruce. Ach jo, typická máma, vetře se všude.

Šla jako první, asi aby mu ukázala cestu. 'Ahoj Mery' naznačil rty a lehce mi zamával. Musela jsem se usmát. Úsměv mi oplatil, ale já se smála jemu ne na něj. V tom je rozdíl.

Úplně jsem zapomněla na víno a šla jsem za nimi. Cestou jsem natočila do sklenice trochu vody.

Když jsem přišla už se o něčem horlivě bavili a skoro všude byli papíry. Táta tam skoro vyřvával. Bylo to nejspíš důležité.

Postavila jsem onu sklenici s vodou před Roberta,, Aby vám nevyprahlo pane Downey." a falešně jsem se usmála. Bylo vidět, že mu cukají koutky.,, Děkuji" odvětil se značným pobavením v hlase. Byla jsem ráda že tu je. Chyběl mi? Asi. Ale proč? Nevím.