NEJSEM SI JISTÁ. ✅

47.

//MERY//

Zvonek dozvonil, čekala jsem, že se Robert zvedne a půjde otevřít, ale to se nestalo.,, Nejsme doma." řekl jen tak. Bylo mi to jedno, a proto jsem se dál věnovala jeho vlasům.

Uslyšela jsem rachocení. Klíče.
Robert se okamžitě posadil a šel ke dveřím.

Vzala jsem si do ruky prázdný hrnek a šla za ním, kdyby to byl zloděj tak po něm ten hrnek asi hodím. Já vím
- ubohé.

Bála jsem se toho, co bude. Možná už mi i tekly slzy strachem ale já je nevnímala, přišlo mi to jako celá věčnost. Robert nakonec otevřel dveře dřív než je někdo z druhé strany stihl otevřít.

,, Jeremy! Tohle mi nedělej!" se smíchem v hlase se objali.
,, Promiň Robe, ale poslal jsi mi zvláštní SMS, kde bylo hrozně moc písmenek. Bál jsem se, že jsi se opil nebo že zase jedeš v nějakých drogách, vyjel jsem hned, co mi ta zpráva přišla. Kámo, musíš se nastěhovat blíž, vem si že za dvacet minut, než já k tobě dojedu, bys byl mrtvý." Jeremy se smál a šel dovnitř.

Všiml si mě, a už měl ke mě nataženou ruku.,, Vy dva se znáte z toho večírku, ale když chcete tak ještě jednou. Jeremy to je Mery, a Mery zo je Jeremy - dlouholetý kamarád." usmála jsem se na něho a Jeremy mi úsměv opětoval.

,, Hele, když už jsem mohl vypadnout z domu, tak tady chvíli budu, I když se vám to asi zrovna moc nehodí." Jeremy se pořád smál, a zdál se být dobře naladěn.,, To nevadí, klidně tu buď jak dlouho chceš." prohlásil Rob a já už v tom měla trochu zmatek. Oba měli zák podobný hlas, že bych byla schopna si je podle tónu splést.

Jeremy šel do kuchyně  a já se jen tupě koukala, tak se snad návštěvy nechovají ne? Robert si mého pohledu všiml:,, Už je tady jako doma. Jednu chvíli tu i bydlel." vysloužil si ode mě další tázavý pohled.,, Mery, co si o mě myslíš? Neměl kde být, jednou nechal být své přítelkyni tak tu chvíli bydlel než si něco našel." na začátku znělo pohrdání a na konci soucit.

Chtěla jsem jít domů. Potřebuje svěřit i Jeremymu, přeci jen kdysi ho představil jako nejlepšího kamaráda.
,, Já už půjdu." navrhla jsem, ale už jsem to měla předem rozmyšlené.
,, Ne, nechoď prosím. Slibuji že Jeremy vypadne co nejdřív." nechtěla jsem zůstat, teď není vhodná doba, ale jeho očím se smutným výrazem se nedá říct ne.,, Dobře, zůstanu."

Úplně původně, když jsem sem šla, jsem měla v plánu zeptat se, jak na tom náš vztah je. Chodíme spolu? Byla to jen jedna noc? Zkusíme to znovu? Konec? Jen přátelé? A chci se na to zeptat celou tu dobu.

Že začátku byl už zahořklý dost, pak jsme jeli do té nemocnice a pak, a pak.
Jenže já se na to chci zeptat, I když toho možná bylo dneska moc. Musím to vědět. Už nechci čekat, ubíjí mě, jak tu jen sedím a sleduji Jeremyho a Roberta jak se nad něčím dohadují, nebo každý dělá něco jiného.

...

Přišlo mi to nekonečné, ale ukázalo se, že tu byl Jeremy jen hodinu. Když tohle bylo co nejdřív, zajímalo by mě, co je norma a co je nejdýl.

Přemýšlela jsem. Je to blbost, ale je to v mé hlavě. Pokud jsme pár, proč jsme se při příchodu nepolíbili? Udělala jsem něco špatně? Začala jsem hledat všemožné vzpomínky, kde je chyba. Co jsem řekla nebo co jsem udělala.

Probudilo mě až cinknutí skleniček.
Otočila jsem se za zvukem. Dvě skleničky a láhev vína, a samozřejmě on. Robert. - dokonalá kombinace.

Chtělo se mi spát, šla bych si lehnout a při usínání bych poslouchala jeho zvučný hlas. Spadla bych do říše snů a nechala si zdát o krásné budoucnosti, nebo o hezkých vzpomínkách.
Ale nic z toho se neděje. Stojím v zimní terase a dívám se ven. Jsem naplno vzhůru.

Slyšela jsem za sebou kroky, jeho přítomnos. Osobitou vůni. Cítila jsem na sobě upírající pohled.

Objal mě ze zadu, a mě přejel mráz po zádech. Jeho dech mě šimral na krku. Vzdálil se a podal mi skleničku vína. Ochotně jsem ji přijala a přivřela oči. Byl blízko, ale chtěla bych aby byl blíž.

Udělal přesně tak jak jsem chtěla, přišel blíž. Jako kdyby mohl číst myšlenky. Znovu jsem cítila jeho dech a jeho studené ruce se obmotaly kolem mých boků. Chtěla jsem mu vidět do tváře, ale nezdálo se mi, že by se on chtěl někam přesunout.

Využila jsem možné chvilky a konečně se zeptala:,, Jak to teď mezi námi je?" šeptala jsem. Podvědomě jsem se bála odpovědi. Byla jsem v háji. Čekala jsem nějakou odpověď nebo reakci. Ale přišlo mi, jako by si to promýšlel.

Otočil se konečně ke mě tváří v tvář, nespouštějíc ze mě studené ruce.
,

, Jak? To je přeci jasné."odpověděl ale já zavřela hlavou. Nahnul se blíž, moc dobře jsem věděla co chce udělat a předem jsem přivřela oči.

Jeho jemné rty se dotýkaly těch mých a já zase cítila motýlky v břiše. Ostatně stejně jako pokaždé s ním. Ale stále byl ten pocit nový. Pokaždé o něco lepší.

Odtáhli jsme se, opřel si čelo o to mé.
,,Je to jako dostačující odpověď?" nic jsem na to neřekla. Tohle bylo mnohem víc než slova. Nedala jsem žádný náznak souhlasu.
,, Jen tak pro informaci, já tě nazývám přítelkyní." znervózněl. Pořád jsem nic neříkala. Už jsem ho nenechala dýl trpět:,, A já tebe přítelem. Jsme pár, že?" uvolněně jsem se mu podívala do očí, touha a radost bylo to co jsem viděla.,, Jsme pár." neznělo to jako otázka, nebyl tam žádný otazník, jen tečka. Tečka. Jasná věc.

Sebevědomí. Radost. Chtíč. Láska.

Všude tečky, protože je to jasné, dané jako zákon.

Jeho jedna naprosto ledová ruka zajela k mému krku. Trochu jsem sikla.,, Máš studené ruce." usmál se a ruku sundal.,, Já vím. Musíš si zvykat." tentokrát jsem se pousmála já.
,,Jsi přesně ten typ, co má nohy jako oheň a ruce jako led." ležet vedle něho a přitisknout se blíž - zahřeje.
,, Už to tak je." konstatoval.,, Zvykat?" pokračovala jsem.

Jeho ruku jsem vzala do té své. Jeho studenou ruku jsem navedla pod své tričko.,, Jo, zvykat." a jeho ruka jela stále víš.

1 026 slov