NEJSEM SI JISTÁ. ✅

45.

O tři dny později

//ROBERT//

Byl jsem doma, sám. Zase. Mery se od našeho společného ehm... ehm... Sice ozvala, ale i tak mám pocit, že je něco špatně. Nejvíc mi vadí vědomí, že jsem něco pokazil. Já že jsem něco pokazil.

Ale to není to co mě teď trápí. Teď, mě trápí úplně jiné myšlenky - je tedy Elizabeth nemocná nebo ne? Vrtá mi to hlavou už tak dlouho. Vždyť ta malá za nic nemůže. Nemůže za to, že je její máma totální kráva.

Chtěl jsem vědět co jí je, ale taky jsem rozhodně nechtěl vidět Radku. Nechci ji vidět, už nikdy.

Crrrr.... Crrrr... Crrrr...
Zvonek od hlavních dveří zněl snad po celém baráku. Otráveně jsem zakroutil očima a šel jsem ke dveřím.
Nechci nikoho vidět, snažím se vymyslet jak obejít Radku a dostat se k informaci co je Elizabeth.

Zvonek se ozval znovu.
,, No jo furt, vždyť už jdu!" křičel jsem a byl jsem poměrně dost naštvaný, dával jsem do toho všechnu frustraci a vztek, který se ve mě hromadil.

Dveře jsem rozrazil s tím, že ať je to kdokoliv vyhodím jej.
,, Omlouvám se, asi jdu v nevhodnou chvíli." ozval se okamžitě už tak známý hlas. Zelené oči hleděli do těch mých a mě vztek přešel. Náhle. Jako kdyby někdo lusk prsty a vypnul mě.
,, Ne jsi tu úplně akorát. Pojď dál." Mery se usmála a proklouzla kolem mě.

Nesundala si však bity a ani se neměla k tomu aby šla dál do domu.
,,Nechceš se třeba projít?" zavřel jsem dveře.,, Ne, teď jsem si udělal kávu." sikl jsem a můj vztek byl zase zpátky, zase jako kdyby někdo lusk prsty.

,, Promiň byl to jenom návrh, stalo se něco? Mě to můžeš říct." dlouho jsem váhal a došel jsem až dk kuchyně.
,, Přemýšlel jsem, o zradě že strany Radky a o tom, že mě vlastně dost zajímá co Elizabeth je, o tom, že bych měl jít pracovat, protože už mi tady od rána řinčí telefon z práce. A taky o tom, že mám pocit že už jsme se dlouho neviděli, a mám pocit že jsem asi něco pokazil jinak bys tady teď se mnou byla." pořád jsem mluvil dost ostře a už teď vím, že toho budu později litovat.,, Ale já tady teď jsem." šeptala.

Napil jsem se až příliš horkého kafe až se mi začaly hrnout slzy do očí. Hrnek jsem okamžitě vrátil na kuchyňskou linku a frustrovaně jsem bouchl pěstí do té samé linky, což mělo rovnou dva následky. Mery sebou cukla a káva se rozlila.,, Kurva to je zase dneska den." postěžoval jsem si.
Mery byla pohotová na rozlotou kávu hodila hadr a do sklenice natočila ledovou vodu kterou mi následně podala. Děkovně jsem se na ni usmál.

,, Takhle tě neznám, Roberte." dívala se mi do očí a skousla si ret.
,, Ne všechny dny jsou růžové." odvětil jsem. Znovu jsem dal vařit vodu na kávu, protože tu teď opravdu potřebuji, snad mě trochu uklidní.

,, Muselo se stát něco vážného. Takhle si se ještě nikdy nechoval." pokračovala a mě to začalo ještě víc štvát.,, Jsem ve slepé uličce. Chci vidět Eliz ale to znamená, že tam bude Radka a tu vidět nechci. Navíc tady pořád zvoní ten zkurvnej telefon který nejsem schopný zvednout." na potvrzení mých slov se rozezvonil můj telefon, a z reproduktorů se začala linout, teď už otravná melodie.

Mery se po telefonu natáhla a hovor přijala.,, Už dejte Downeymu pokoj, má jednání, až bude mít čas tak se ozve. Nashle." telefon vypnula a já mylel že se propadu hanbou. Proč mě nenapadlo ten přístroj prostě vypnout?

,, Další problém vyřešen. Pojď mi říct o čem jsi přemýšlel, moc to nechápu. Je to jen vytržené z kontextu." konstatovala a já už přecházel do obýváku.

Nadechl jsem se a otočil s tím, že jí vše povím ale ona tam nebyla. Zůstala v kuchyni. Usadil jsem se na pohovku a dost frustrovaně jsem si prohrábl vlasy.

Dost mě vyděsilo když se přede mnou objevila káva a vedle mě se trochu prohnula pohovka. Na mých zádech se objevila teplá dlaň.
,, Moc není co na tom nechápat. Malá Elizabeth za nic nemůže, a tak chci vědět, když už teda dodělali ty testy, jak na tom je. Co mě ale děsí, je to, že když tam půjdu uvidím Radku. Problém je tedy v tom, jestli tam jít nebo ne. Nemůžu se totiž rozhodnout." konečně jsem vynořil obličej z dlaní a podíval jsem se na ní. Nepřekvapilo jí to.

,, Odpověď je jednoduchá, pojedeme tam. A ano slyšíš dobře, pojedeme, my oba." mluvila rázným hlasem.
,, Já nevím. Prostě nemám na to, abych Radku zase viděl. Nechci se zas dostat do stavu kdy budu chlastat nad jejíma věcma. Už toho mám dost." mluvil jsem dost naštvaně, pořád. Bohužel.

,, Čeho máš dost? " ona odpověď zná. Chtěl jsem se zaptat proč se ptá, ale já radši odpovím.,, Toho jak se pořád utápím ve svých myšlenkách-." stoupl jsem si a rukama jsem rozhazoval kolem sebe. Při každém prudkém pohybu sebou cukla.,, - toho jak se vlastně nemám s kým bavit, protože mě v práci berou jako přítěž a rodina mě nenávidí. Toho jak tady
čtyřicet jedna let čekám na nějakou blbou pravou lásku, a zatím nic!" dal jsem si odmlku.,, Nebo možná něco." šeptl jsem ale ona to slyšela.,,Něco?"
Otázala se a vklidu mě sledovala.

,, Ano něco. Ty jsi to něco. Mery to ty." dost mě vyděsilo že to říkám nahlas.
,, Tak vidíš dočkal jsi se." stále si držela pevný výraz a její oči se mě nepouštěli.

,, Stejně to nebude fungovat." hned co jsem to řekl, jsem toho dost litoval.
,, Podívej se na mě, jsem stará, vyhořelá troska a ty? Mladá, hezká holka. To nemůže vyjít ani kdyby jsme se snažili sebevíc." říkal jsem další věci které jsme nemyslel vážně. Které mě přímo zžíraly za živa.

Její pohled opustil mě a spadl ke špičkám jejích palců.,, Pokud to takhle opravdu vidíš nemáme budoucnost." začal jsem se nadechovat, že to zase pěkně rychle vyvrátím. Tohle bych totiž nemohl dopustit.

Jenže mě přerušila:,, Teď nech mluvit mě. Já mezi nás dávám veškeré naděje a to už pěkně dlouho. Myslíš že bych se tady s tebou líbila kdybych věděla, že to nikam nepovede? Tak to se pleteš. Fascinuješ mě. Jsi to ty komu chci aby patřili moje polibky. Jsi to ty se kterým chci sdílet svoje pocity. Myslíš že bych ti říkala všechno, kdybych věděla, že nemáme budoucnost? Zase vedle. Jsi to ty, a tvé oči ve kterých se ztrácím. Jsi to ty do koho jsem se zamilovala. Tak teď mi tady neříkej, že nemáme budoucnost, protože to mě ranilo víc než cokoliv předtím. Dej mi jediný důvod proč si tohle myslíš. Jediný důvod." na konci už šeptala.

,, Nemáš žádný důvod? Nebo naopak je jich tolik že nevíš kde začít?" skoro začala brečet.

,, To je jasné že jsem to takhle nemyslel-." sedl jsem si zpět vedle ní, a pokračoval,,- jsi dokonalá. Je jasné že máme budoucnost ale já už nechci hazardovat. A pokud nám to nevijde, nevím co bych dělal. Už mám ztrach z další chyby." chytila mě za ruce.
,, Musíme do toho dát všechno. Slibuji ti, že tohle nebude chyba, Roberte. Ono to vyjde. Musíš věřit."

Usmál jsem se.,, Všechno co chceš přijde. Uklidni se. Nech Vesmír vybrat čas a způsob. Musíš jen věřit, že to, co chceš přijde. Jen sleduj jak rychlé to bude, Roberte." její hlas zněl tak měkce.,, Jsi dokonalá, já si tě snad ani nezasloužím." ucukl mi koutek.
,, Nápodobně, Roberte."

1 237 slov