NEJSEM SI JISTÁ. ✅

36.

//MERY//

Vzbudila jsem se. První co jsem cítila byla bolest. Bolest čelisti a tváře.

V noci jsem se několikrát vzbudila z noční můry a jediné co jsem vedle sebe pokaždé našla byl spící Robert. Jeho tvář byla pokaždé tak klidná, že jsem znovu usnula. Teď jsem však ráda, že je ráno.

Nechtěla jsem ho budit, nemám na to srdce. Opatrně jsem vylezla z postele a zamířila na zimní terasu. Sedla jsem si na stejné místo jako včera a promítala vzpomínky. Chtěla jsem myslet na pěkné prožité dny s Robem, ale vždy se do nějaké vzpomínky dostal Denny a jeho napřažená ruka. Několikrát jsem zamrkala - snažila jsem se zahnat slzy.

Mé vzpomínky mě samotnou trápí. Všechno co dřív bylo hezké, má teď kontrast s tmavými barvami a stíny. S bolestí a pláčem.

Zavřela jsem oči. Tma. Je příjemné vidět jen tmu. Nic, jen černo.

,, Mery?" Robertův chraplavý hlas mě donutil oči znovu otevřít.,, Vylekal jsi mě, neslyšela jsem tě přijít." lhala jsem. Slyšela jsem kroky, ale nečekala jsem že promluví.

Robert přišel až ke mě a natáhl ke mě ruku. Moje malá dlaň téměř zmizela v té jeho. Nadechl se, chtěl něco říct ale zastavil se. Nakonec přeci jen řekl to, co nejspíše říci chtěl.,, Ještě když se se mnou táta bavil, měl jedno takové moudro, možná moto. Sám nevím jak to nazvat." věděla jsem, že ho ta vzpomínka bolí. Jemně jsem ho palcem pohladila po dlani. Vřele sena mě usmál a pokračoval:,, Myslím že to bylo nějak takhle - Včerejšek je historie, dnešek je záhada a zítřek je dar." jeho oči se zabodly do těch mých a já viděla bolest, utrpení, smutek.
,, Pamatuj si to Mery. Může ti to kolikrát pomoct." chtěla jsem aby zůstal a mluvil dál. Chci poslouchat jeho hlas. Jenže on chtěl odejít.

,, Nechoď. Zůstaň tu, prosím." řekla jsem to možná až příliš naléhavě.
Sedl si tedy zpátky naproti mě.
,, Jsem tady pro tebe pořád." řekl to tak potichu až mnou projel mráz.
,, Já vím, a jsem za to vděčná." usmál se.

Dlouho jsme nemluvili. Nechali jsme myšlenky a vzpomínky proudit vzduchem.,, Myslím že mám pro tebe ještě jeden menší příběh který by ti mohl pomoct uspořádat myšlenky." promluvil do ticha.

Zvedla jsem své oči k němu a čekala co poví.
,, Slyšela jsi někdy o Kevinu Carterovi?" zavřela jsem hlavou. Toto jméno je mi naprosto neznámé.
,, Vyhrál Pulitzera za fotografii umírající dívenky. Je to hodně slavná fotka, takže jsi ji možná někdy viděla. Jedna malá holčička v Súdánu umírala hlady a snažila se dojít do humanitárního tábora. Musela se zastavit a odpočinout si, protože byla sotva víc než kostra, kterou drží pohromadě kůže. Musela si odpočinout, protože už jí nezbývalo dost sil na to, aby si došla pro jídlo na jeden zátah. Takže tahle malá dívenka odpočívala na zemi a kousek od ní přistál sup a čekal. Chápeš to? Čekal. Čekal až umře."

,,Nekdy na tu fotku myslím. Na ten moment. Někdy se cítím jako ta holčička. Někdy se cítím jako ten sup. A někdy se cítím jako ten fotograf, co se na to dokázal jenom dívat.
Kevin Carter se zabil, potom co dostal toho Pulitzera. A mě někdy připadá, že chápu proč."

Robert dokončil svůj 'proslov' a já se rozbrečela. Bylo mi líto té holčičky, bylo mi líto toho fotografa a byli ku líto že Robert řekl, že chápe proč se Kevin Carter zabil. Že chápe proč se Kevin Carter zabil. Robert...

,, Roberte? Ty chápeš proč se zabil?" začala jsem mít trochu strach. O něj.
,, Jak jako chápeš?" pokračovala jsem. Už jsem nebrečela.,, Roberte pověz mi, jak to chápeš." nechala jsem tu větu vyznít do ztracena.

Závazně se na mě podíval.,, Mery, já už toho zažil fakt hodně." úplně jsem stuhla.,, Hodně? Jak jako hodně? Mluv, prosím."

//ROBERT//

Chtěla abych jí to řekl. Ale já ji nechtěl říct celou pravdu. Neměl jsem říkat  že chápu toho fotografa. Neměl - stalo se.,, Řekni mi všechno Robe." nejsem schopný lhát. Jí ne.

,, Jo. Párkrát jsem se o to pokusil. Například v té odvykačce. Po jednom vztahu a." odmlčel jsem se. Chybí mi ještě dva další důvody.,, A? Ono to bylo víckrát než jednou? Proboha Roberte." vstala a šla mě obejmout. Kéž by tam tehdy byla. Tehdy jsem potřeboval obejmout, ne teď.

,, A povíš mi to?" asi bych měl. Ví toho o mě hodně.,, Pokusil jsem se o to když jsem se poprvé rozváděl. A když mi můj otec vyčetl všechno pěkně do tváře a přestal se mnou mluvit."
Smutně se na mě podívala.,, Kdy, kdy to bylo? To s tvým otcem."
Tak tedy odpovím:,, Pět nebo šest let zpět. Což je poměrně nedávno." sklopil jsem hlavu. Nikdy jsem se ze všeho pořádně nedostal.

,, Robe, kdyby se něco dělo, že mi to řekneš viď?" nevím, možná ano.
,, Jo jasně. Tobě ano."ah Mery. Tobě jako poslední, nechci aby ses trápila kvůli mým trápením - pomyslel jsem si.

,, Takže čtyřikrát." přikývl jsem. Ano čtyřikrát.,, Mery, já se jen někdy tvářím, že je vše v pořádku, ale mnohdy není. Jsem nevyrovnaná osobnost."  její práva ruka se dotkla mě tváře a já stuhl.,, Připadáš mi jako pravý opak." kdyby jsme si neřekli, že na to zapomeneme, políbil bych ji. Teď by byla ta správná chvíle.

,, Dáme si nějakou snídani?" rozesmál jsem se.,, Jak teď můžeš myslet na jídlo? Ale jo, proč by ne." ještě jsem to snad ani nedořekl a ona už vyskočila a šla do kuchyně.

Dorazil jsem chvíli po ní.,, Nevadily by ti topinky?" přesně na ty jsem myslel. Buď jsme propojený, nebo dovede číst myšlenky.,, Ne, nevadily."  sehnul jsem se pro pánev. Mezitím se ona vyhoupla na kuchyňskou linku.
,, Ale pozor, jsem schopný zkazit úplně všechno." což je pravda. Ne vždy je pak kuchyň v dobrém stavu.
,, Nic se nestane, věřím ti. A navíc, teď jsem tady já."

Čím obyčejnější, tím hezčí. Což v jejím případě naprosto platí. Ani by nevadilo že má lehce modrou tvář, v tom dlouhém triku a zašmodrchaném drdolu, jí to prostě sluší. Přál bych si takovéhle ráno každý den. Aby tu byla se mnou na kuchyňské lince a usmívala se. Přesně tohle chci.

1 007 slov