NEJSEM SI JISTÁ. ✅

33.

//MERY//

Další nudný den v lékárně. Už je to skoro měsíc co jsme se s Robertem neviděli! Měsíc! Proč? Radka jo chce doma.

Můj život se zase začal hroutit. Večery prosedím u skleničky vína, sama. Vendy se se mnou přestala bavit,a teď kluka. Nějaká kamarádka ji ne jedno. Rodiče si ani nevšimli že by bylo něco jinak.

Já se hroutím, zase se začínám uzavírat do sebe, a co je nejhorší? Jsem si toho vědoma. Vím, že se hroutím. Potřebuji zase slyšet jeho hlas a vidět ty oříškové oči.
Potřebuji ho.

Momentálně sedím za pokladnou a čekám kdy si konečně někdo něco vybere, abych mu to mohla načíst. Nebaví mě to tu. Nudím se.

Rozklikla jsem svůj g-mail v počítači. Musela jsem se pousmát, byla to zpráva od Roberta. Přesněji fotografie malé Elizabeth. Trochu mě to potěšilo.

,, Ehm. Ahoj."pozdravil někdo a mě ten hlas přišel až příliš povědomý.
Zvedla jsem hlavu a šok, zděšení, smutek a zuřivost mě přepadli naráz. Denny. On, zase on. Chtěla jsem začít ječet. Načetla jsem tedy krabičku čehosi a jediné co ze mě vypadlo bylo:,, Sto dvacet korun prosím." běhali mi mravenci po zádech. Ten pocit bych nepřála nikomu. Nikomu!

,, Nechceš třeba někam zajít?" jeho slizký hlas se ozval znovu. Asi chtěl aby zněl přitažlivě ale moc mu zo nešlo. Naklonil se blíž a já se na židli naopak odsunula.,, Ne." bála jsem se, nemyslela jsem si, že ví i kde pracuji. Teď se sem budu bát chodit.
,, Dobře tedy, já se ještě zastavím. Dobře si rozmysli svou odpověď."

Co? Zastavím? Odpověď? Vždyť jsem řekla ne! Chci domů, okamžitě. Teď. Tohle určitě nebyla iluze, ani sen tohle je právé. Tohle je realita. Ty čísla na tom počítači jsou, ty dveře se zavírají...

Nemohu se s ním už víckrát vidět. Nechci. Já se ho totiž bojím. Bylo i jedno, že tu mám být až do šesti, bylo mi jedno, že jsem oblečená do pracovního, bylo mi jedno, že
tím porušuji nastavené podmínky. Bylo mi  jedno vše kolem mě. Vzala jsem svou bundu na věšáku a šla. Šla jsem pryč. Bylo to jednorázové rozhodnutí.

Spolupracovnice na mě řvali že to přeci nemůžu, ale já šla. Ať si říkají co chtějí. Je mi jedno jestli dostanu vyhazov. Teď nutně potřebuji na čerstvý vzduch.

Jenže zojo jsem později litovala. On byl venku taky.,, Ale že by sis to přeci jen rozmyslela?" žen slizoun, jak já ho nenávidím.,, Nic jsem si nerozmyslela." odsekla jsem otočila se a šla jiným směrem.,, Stůj! Řekl jsem zastav ty kurvo!" ne prosím ne... Šla jsem dál v domnění, že mě nechá napokoji.

,, Tys mě neslyšela?" chtěla jsem mu jednu vrazit, dokázat si, i jemu, že mám na vrh. Tak jsem se tedy zastavila, otočila se a podívala se do těch očí, které nenávidím. Které mi ničily život.

Vší silou jsem se rozpřáhla a jednu mu opravdu dala. Muselo to bolet, jelikož já myslela, že mi ta ruka upadne. Když to s ním ale skoro nic neudělalo, dost mě to vyděsilo. Teď mě jeho pohled přímo propaluje a já jen čekám co se bude dít.

Chci odejít ale moje nohy mě neposlouchají. Nejde to. Chci - nelze.
Myslím na Roba, on by mi určitě pomohl kdyby tu byl. Myslím na jeho hnědé oči a přemýšlím nad tím jak jsem se  dřív mohla dívat do těchto.

,, To jsi si dovolila moc." jeho hlas je náhle hrozně potichý. Mám strach, chci brečet a ječet najednou ale nevím co dřív, co si vybrat.

Mou ránu mi vrátil. Bolelo to. Téměř okamžitě jsem se svalila k zemi. Pálilo to. Pocítila jsem tak známou chuť kovu ve svých ústech.
Nemá cenu utíkat, jemu neuteču.

,, Ty! Ty, šlapko, co si o sobě jako myslíš?" naklonil se. Řval mi přímo do obličeje a já jen vzpomínala že takhle to vlastně bylo skoro pořád...
,, Nebudeš si na mě dovolovat rozumíš? Ty ne! Jsi ubohá nicka!" zavřela jsem oči a snažila se přesvědčit, že to tak není. Ale nenašla jsem nic, co by to vyvracelo.
,, Proč sis sakra začala s tím padesátníkem? Jsi přeci jenom moje!"

Tohle přehnal. Vztek se ve mě začal hromadit a já své oči otevřela odhodlaná mu vrátit všechny ty roky, měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty, vteřiny - promarněné s ním.
S Dennym.,, Není mu padesát, a nic s ním nemám - je to kamarád." říct že je kamarád mě tak bolelo! Jak o něm vůbec ví? Kde se tohle dozvěděl?

,, A další věc - už dávno nejsem tvoje! Skončilo to, ty kreténe! Skončilo! Chápeš to?!" podíval se tak ublíženě, že bych mu to za normálních okolností vše odpustila, ale teď? Teď ne. Nic mu neodpustím.
,, Pravda. Ale ukončíš to s ním. Rozumíš? Nebo se neznám." mluvil výhrůžně, nahlas a dost zřetelně.
Ale 'pravda'? To jsem nečekala. Nikdy mi nedal za pravdu. Nikdy nic pořádně nepochopil.
,, Neukončím." krev už mi stékala až po krku. I pár neposedných slz se koulelo za krví.

Svraštil obočí a na čele se mu vyrýsovala jedna nespokojená vráska.
Dívala jsem se na jeho obličej a nezpozorovala pěst letící ke mě. Další bolest. Další nával krve. Další zavření očí. Další stará, špatná vzpomínka. Krev z mého levého rtu už mi máčela bílé triko a já doufala, že mi nějaký kolemjdoucí pomůže. Marně. Nikdo mi nepomohl.

,, Skončíš rozumíš? Skončíš!" chvíli si dal pauzu, ale jeho pravá ruka byla připravená znovu mě uhodit.
,, Tak rozumíš mi?! Sakra Mery na něco se tě ptám!" své oči jsem měla zavřené, ale nad odpovědí už jsem neváhala.,, Ano, rozumím." třásl se mi hlas a přes krví v puse jsem se málem udávila.,, Výborně. Zase se někdy uvidíme." řekl tak naštvaně a vyzívavě. Bála jsem se. Propadla jsem pláči.

Když jsem se odvážila podívat, už tam nebyl. Zmizel. Odešel, ale podle jeho slov se nevidíme naposledy.

Opatrně jsem se zvedla. Byla jsem špinavá a jsem dost ráda, že nevidím svůj obličej. Bolelo to. Necítila jsem polovinu rtu. Krev už trochu zpomalila svou rychlost ale stále vytékala další a tvořila další vzory na mém krku a na mém triku.

Stala jsem tam opřená o zeď a věděla že teď nemůžu domů. Musela bych všechno ohledně Dennyho říct. Nechci jim nic říkat. Nevím co teď. Podívala jsem se na keř na druhé straně ulice. Vzpomněla jsem si na park, na lavičku, na Roberta. Musím za Robertem, jen on mi teď může pomoct.

1 047 slov