NEJSEM SI JISTÁ. ✅

26.

Věnováno všem mým čtenářům!

Srpen

//ROBERT//

Sedím na molu u vody s Mery a pozoruju ji. Je tak nějak roztomilá. Její světlé vlasy vlají všude kolem a jemně se točí do ruliček.

Už poněkolikáté se mi podařilo ji rozesmát, ale já se nesměji. Ne že bych si nepřišel vtipný, to ne, jen zkoumám její obličej. Oči jí jiskří šťestím a radostí. Jenže o něco více mě zajímají její rty. Narůžovělé rty, které se kroutí do zářivého úsměvu a odhalují její dokonalé zuby. Chtěl bych ji někdy políbit, zkusit jaké to je když se ty její jemné rty dotýkají těch mých.

Zatraceně, zatřásl jsem hlavou abych tuhle myšlenku vyhnal z hlavy. Co mě zarazilo víc - zůstala tam. Nejde vymazat, což je zvláštní, měla by jít. Jsme jen přátelé. Nikdy nebudeme nic víc. Nejde to, je to zkrátka nepřijatelné.

I když, z tohohle úhlu vypadá obzvlášť krásně. Hubené, dlouhé nohy kopou ve vodě a její hruď se vypíná do předu, jelikož nastavuje tvář srpnovému Slunci.

Chtěl bych se teď prisunout blíž a skusit to, skusit políbit ty rty.
Chtěl - nemůžu. A navíc mám doma přítelkyni, byl by to skandál. Už kdysi jsem si zakázal abych o takových věcech přemýšlel, jenže v mé hlavě se stále vytvářejí další a barevnější.

S Mery si přijdu mladší, živější i Mery mě tak, myslím, bere. S Radkou ne, Radka už mě vidí jak si jen čtu v křesle a jak budu vnoučatům vyprávět jaké mladí kdysi bylo. Jenže to já nechci. Radši bych s ní byl na molu tak jako s Mery než doma.
Jeden moudrý člověk kdysi řekl, že je vám tolik na kolik se cítíte. A měl pravdu, už jsem to zmiňoval, ale musím znovu. Má pravdu, zatraceně ano má.

,,Roberte?" zeptá se a dál se dívá do rozvířené vody.,, No?" odpovídám a čekám co poví.,, Jsi si opravdu jistý, že si Radku chceš vzít?" takovou otázku jsem opravdu nečekal. Trochu jsem zalapal po dechu.,, No ano. Máme se rádi, jsme spolu šťastní, máme si pořád o čem povídat. Přeci by to tak mělo být." Mělo by to tak být, to je ono. Mělo. Čekáme dítě, je samozřejmostí, že se vezmeme. Chodí to tak, má to tak být.

,, Tak to je dobře." odpovídá a stále hledí na hladinu vody. Mě ale zajímá něco jiného:,, Proč se ptáš?". Snažím se zkoumat její pohled. Chci vědět go si myslí ale ona mi nedává jedinou šanci abych to zjistil.
,, Musíš si být jistý, je to vážná věc. Jen jsem to chtěla vědět, nic víc. Nic za tím není, nic víc nehledej." ztlumila hlas.

Že za tím nic není? Já si myslím že je. Na jednu stranu má pravdu, musím si být jist. Jenže já si jistý nejsem. Nejsem si jistý vůbec. Mělo by to tak být, abych uzavřel rodinu. Aby jsme byli úplní, což potom budeme.
Vezmu si ji - a to je mé konečné slovo.

Změna tématu.,, Jaké kytky máš ráda?" bylo to to první co mě napadlo. Jsem nemožný...
,,Čajové růže. Jsou jiné než ty klasické rudé nebo bílé a proto je mám tak ráda. Čajové růže jsou pro mě ty nejhezčí." mluví melodicky. Její hlas tak jakoby šimrá v uších. Rád ji poslouchám, chci aby mluvila dál.

,, Koho považuješ za nejlepšího umělce?" vím že je to otázka, ale svůj hlas jsem nezměnil, držel jsem pořád stejný tón.,, Myslíš herce nebo zpěváka, malíře nebo vynálezce? Protože ti všichni byli a jsou umělci."
Její odpověď jsem nečekal, nenapadlo by mě, že umělců může být tolik.
,, Nevím prostě někoho vyber, někoho kdo tě jako první napadne pod slovem 'umělec. '" Konečně na mě otočila svůj pohled. Její oči nechápaly ale pak přeci jen našly řešení.

,, Umělec? Tak to jedině Leonardo
Da Vinci. Jelikož on je předchůdce většiny známých strojů. A taky proto že pěkně maloval. Nikdo do dnes pořádně neví co jeho obrazy znázorňují, přesně jako úsměv
Mony Lisy. On vlastně ani není umělec, říká se že byl spojen s mimozemšťay. Já nevím, jen ho mám s tím slovem spojeného. " Ah, její hlas bych mohl poslouchat pořád, ať už mluví o čemkoliv.,, A ty? Koho považuješ za umělce?" a do háje. Já jsem sám sobě tuhle otázku nikdy nepoložil. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Možná... Už vím co řeknu.

,, Egypťani. Byli jedineční. Samozřejmě ti pravěcí, ti staří. Stavěli ty neuvěřitelné pyramidy. A ta malby v nich! I když nechápali perspektivu. Byli velice chytří, měli už takový mechanizmus, že dokázali rozsvítit jen pomocí toho, že drát zapíchli do země. Egypťani byli umělci. Jsou tajemní. Všechny věci a záznamy po nich jsou zajímavé a skrývají tajemství." myslím že to byla naprosto vyčerpávající odpověď ale ona se usmála.

Chtěl jsem vědět proč, nemusel jsem se zeptat, odpověď byla vyřčena.
,, Je dobře, že se bavím zrovna s tebou, Roberte. Někteří by třeba řekli Brad Pitt nebo Ed Sheeran, ale my oba jsme si vybrali lidi, kteří už nežijí a kteří po sobě nechali záhadu a skvělá díla. Přemýšleli jsme nad tím, dali jsme tomu smysl. Dali jsme smysl slovu umělci." pokračovala:,, Smysl slova není nijak vyjádřen, dokud ho nevyjádří lidé. To lidé dávají smysl slovům. Dávají jim správný slovosled, hloubku, délku, dokáží je správně vyjádřit. Dokáží ale většina to nedělá. Se slovy si člověk může hrát. Záleží jen na tom jak je poskládá. Je to na nás."

Zíral jsem, jak může být holka jako ona tak jiná? Tak přemýšlivá? Nikdy jsem nezažil, že by se někdo vyjadřoval tak jako ona. Že by někdo chápal smysl slov. Znám opravdu hodně lidí, ale tohle by neřekl nikdo. Nikdo.

Teď mám ještě jednu otázku. U mě je odpověď jasná a pokud ta její bude podobná nebo stejná, začnu věřit v obrovskou moc osudu. Vím že náhody nejsou. Dosud nemá u mě osud tam velkou moc.

,, Mery? Co považuješ za relax?"
Mlčky jsem seděl pln očekávání.,, Každý vnímá relax něho - li odpočinek jinak. Já jako sport. Adrenalin. Přesně tu chvíli když se potíš a myšlenky jsou pryč. Tu chvíli kdy myslíš, že už nemůžeš ale pak zjistíš, že můžeš a chceš ještě. To je relax."

,,Lidé si myslí, že to spočívá v ležení poslouchání relaxační hudby, masáží, sauny a nekonečné možnosti všelijakých výřivek. Ale mě to tak nepřijde. Jsem buď divná nebk jiná."

Ona je dar z nebes. Rozumí mi. Teď už to vím. Rozumíme si snad ve všem. Máme společných tolik věcí. Dá se říci, že přemýšlí jak já. Teď jsem jako v pohádce.

Každý kdo věří na náhodu, nepochopil moc osudu.

1 068 slov

Věnováno všem mým čtenářům!