Černé perutě

II

Nový den. Nasaď na tvář ten falešný úsměv a tvař se že je vše v pořádku. Nikdo nevidí do tvé hlavy, nikdo nevidí tvé myšlenky.

Tohle si říkám každé ráno. Nesnáším tuhle rutinu ale jsem nucena ji provádět. Jakmile se jen malinko nad něčím zamračíte, je to jako kdyby se měl zbořit svět. Lidé vám hned začnou říkat že jste nevděčný a že máte všechno.

Ano, mám peníze, dům, jídlo, oblečení ale víte co nemám? Rodinu, dobré zázemí, rameno na kterém bych mohla ronit slzy.

*

Nedokážu se soustředit. Historie mě nikdy nezajímala. Mluvit o chybách které jsme v minulosti udělali, hodnotit ostatní podle jejich rozhodnutí. Proč prostě nemůžeme zapomenout na naši minulost?

Nad tímhle jsem přemýšlela podobu celé hodiny dokud mě nevyrušil zvonek.

Musím se pokusit o co nejmenší nápadnost. Nechci s nikým mluvit. Hlavně nenavazovat oční kontakt... ,, Anais.." ale ne. Pozdvihla jsem hlavu. Po chodbě už rychlím klapání podpatků za mnou přichází. Nesnáším takový typ holek. Jsou možná krásné napohled, ale zkažené a zlé zevnitř. Nikdo se nestará o váš vnitřek. I kdyby jste byli sebelepší člověk, všichni vás stejně hodnotí podle zevnějšku.

Z myšlenek mě vytrhla až její ruka která mě vzala za rukáv. ,, Co to mělo znamenat?! " zavrčela a sevřela kus látky pevněji, abych neměla šanci utéct. ,, Nechápu o čem mluvíš " vykoktala jsem ze sebe. Hlasitě se zasmála ,, Ty víš moc dobře o co jde ale varuju tě! Skonči to dřív než se něco stane." pustila můj rukáv a klapání jejích podpatků se vzdalovalo. Povolila jsem svaly v těle a pomalu pokračovala dál. Za zády jsem ještě uslyšela ,, Ty hloupá! Jako kdyby tě někdo mohl mít rád!"

Má pravdu, nikdy jsem pro nikoho nebyla dost dobrá.