Černé perutě

III

Pomalu jsem zavřela dveře a klíčem otočila v zámku, abych měla jistotu že jsem sama. V bezpečí. Sesunula jsem se podél zdi až na zem a popustila uzdu svým slzám.

Znáte taky ten pocit když je vám zima, jste sami, po tvářích vám stékají slané slzy v řídký proudech a vy ani nevíte proč? Trápí vás tolik věcí že už ani nevíte jestli vás zrovna trápí jen jedna nebo všechny? Já ano.

Nejhorší je to že i když se vás konečně někdo zeptá proč jste smutní, nedovedete odpovědět. Nevíte jak. Trápí vás tolik věcí že si je ani nepamatujete. Nikdo to nechápe. A jak mám pak říkat psychologovi co mě trápí, když ani sama nevím?

Na dveře někdo zaklepal. Škubla jsem sebou jak moc jsem se vyděsila. Rychle jsem běžela k umyvadlu abych ze svého obličeje setřela všechnu rudou aby nikdo nic nepoznal.
Na dveře někdo znova zabušil. Vím kdo. Otec.

Pomalu jsem otočila klíčem a otevřela dveře. Stál tam. Tváří v tvář. Bojím se.

,, Co tam zase děláš?! Němela by sis dělat úkoly?! Nemáš dost povinností?! ". Pomalu jsem mu pohlédla do očí. Jsou ledově šedé. Až mě z nich mrazí.
,, Jen jsem si chtěla odpočinout ve vaně. Jsem trochu unavená. " snažila jsem se mu to vysvětlit. Kousek ode mě odstoupil a zkřivil obočí ,, Ty a unavená? Děláš si srandu?! " sevřel mi zápěstí a jedovatě zasyčel ,, Ty nemáš právo být unavená. Unavuje mě jak si neustále hraješ na chudinku!"

S těmito slovy odešel. I když se mu snažím říct že se necítím dobře, vždycky si podle něj jen na něco hraji. Já přece mám všechno, jsem podle něj jen nevděčná a nevychovaná... mami, proč jsi musela odejít?

Vím proč. Já nikdy pro nikoho nebyla dost dobrá. I když jsem jim dala všechnu svou lásku a čas, vždycky mě opustili. Ani pro mou mámu jsem nebyla dost dobrá, i otec to říká když se zase opije. Já jsem prý důvod proč ho opustila.

I když někde hluboko vím že to není pravda, má mysl se vždycky soustředí jen na tyto slova a začíná je brát jako novou realitu.