Černé perutě

VII

Vyhrnula jsem si rukáv a podívala se na své zápěstí. ,, Ne... já už dál nemůžu" zašeptala jsem do prázdna.

Jakoby moje myšlenky začaly tancovat a bubnovat v mé hlavě a ta nejhlasitější je dirigovala.

Přitáhla jsem si nohy co nejblíž k mému hrudníku a slabě oddychovala.

Nádech.
Výdech.
Nádech.

Malá kapka krve dopadla na podlahu.

Podlehla jsem svým myšlenkám. Už není cesty zpět. Mé tělo i mysl jsou pro mě mým vězením, teď už vím jak utéci.

Ostrým hrotem malého háčku jsem lehce hladila svou pokožku. Bylo slyšet jen slabé oddychování.

Každým malým škrábnutím a zarytím do kůže to bolelo čím dál tím míň a já cítila příjemný pocit. Euforie se pomalu vracela. I když to bolelo, usmívala jsem se nad tím, jak těžká železná pouta života měknou z každým novým škrábnutím.

Už jsem nemyslela na nic. Ostatní myšlenky kromě jediné zmyzely. Tu poslední musím vyprovodit sama.

Stále mám strach se rýznout ale moje touha po svobodě narůstá. Chci své duši dát to po čem tak dlouho touží.

Po svobodě.

Má kůže byla lehkými tahy ostrého háčku celá podrápaná. Každý dotek pálil ale myšlenka že za chvíli už to bolet nebude, že už nic bolet nebude mě povzbuzovala.

Mé ruce jsou bílým plátnem a ostrý hrot háčku je štětec. Už to chce jen trochu barvy.