Černé perutě

V

,, Už zase nedáváš pozor! " zakřičela učitelka a vytrhla mě z myšlenek. ,, Promiňte, paní učitelko. Nad něčím jsem přemýšlela. ". Učitelka se narovnala ,, Jsem si jistá že nad matematikou to nebylo. ".

Další pětka z matematiky. Proč učitelé nedokáží pochopit že nikdo není na všechno talentovaný a prostě mi to odpustit? Matematika mě nebaví ale propadnout taky nechci. Proč se nemůžou zaměřit na to co mi jde?

Potřebuji pryč. Rozeběhla jsem se po chodbě a vyběhla z budovy. Nebojím se že by mě někdo sháněl. Pro všechny jsem nedůležitá. Ta, která jen vyplňuje místo ve třídě aby to tam nebylo tak prázdné ale toho že chybím by si nevšimli.

Po starém žebříku jsem vylezla na střechu. ,,Máš zapalovač?" zeptal se. To je něco jako ,,Ahoj".

Hodila jsem po něm zapalovač a přisedla si. Nohy jsem spustila dolů přes okraj a hleděla do prázdna. ,, Nebojíš se že tě budou hledat? " prolomil ticho. Překvapilo mě, že začal mluvit. ,,Ne." asi nejlepší odpověď když nemáte chuť mluvit. Přikývnul hlavou a vypustil z úst šedý oblak kouře.

Vždycky když sedím na jedné z těch střech, přemýšlím jaké by to bylo být v jiném těle. Třeba bych byla šťastnější. Asi už mám v sobě hodně nikotinu. Típla jsem cigaretu o orosený parapet a slezla po žebříku dolů. Rozhodla jsem se jít domů. Už na tomhle místě nechci být.

*

Začalo pršet. Moje nejoblíbenější počasí. Nikdo to nechápe, jako obvykle. Když praší, mám pocit že nebesa se stydí za to co se mi děje a pláčou pro mě. Alespoň nejsem jediná.
Už ani na veřejnosti nedokážu udržet slzy na uzdě. Jsem tak slabá.

Natáhla jsem si na hlavu kapuci aby mi nikdo neviděl do tváře.

Vytáhla jsem si dlouhý rukáv až k lokti a začala přemýšlet nad věcí, nad kterou jsem nikdy myslet nechtěla. V mé hlavě začala kolovat myšlenka na sebepoškozování.

Rychle jsem stáhla rukáv abych odehnala tu jedovatou myšlenku. Začala jsem znova vzlykat. Věc, o které jsem řekla že i kdyby mi bylo nejhůř tak neudělám se začala objevovat v mé hlavě jako ozvěna.

Rozeběhla jsem se. Mám strach. Se slzami v mých očních koutcích jsem zabouchla dveře od svého pokoje a sesunula se na zem. ,,Co se to se mnou děje? Co je se mnou špatně?" opakovala jsem pořád dokola a dlaněma si zakrývala oči, jako kdyby mě to mělo zachránit.

Mám strach už sama ze sebe. Je hrozný když nemůžete věřit lidem kolem sebe ale když už nemůžete věřit ani sobě... nemáte už jistotu jaký bude váš další krok a pomalu už ani nevíte jestli to vůbec bude váš další krok. Jestli třeba už nebude poslední.