Life, this is about you

chapter1

Máma usoudila, že trpím depresí. Prý jen vysedávám u počítače, seru na kámoše a ničím si život. Jsem zavřenej mezi čtyřma stěnama ve svým pokoji a v žádným případě to nechci měnit. Jenže mou matku to vůbec neodradilo, spíš ji to nakoplo k tomu, aby mi našla cvokařku. Prý neumím mluvit o svých problémech, protože jsem chlap a ona mi s tím má jakože "pomoct". Taková píčovina.

Asi o týden později

,,Já ale s váma nechci mluvit, víte. Jsem tu, aby mi dala konečně pokoj." kývl jsem směrem na chodbu, kde čekala moje drahocenná matka. ,,A nechceš mi říct pravdu, proč jsi tady? Co tě trápí?" ,,Už jsem vám přece říkal, že nic. Čekal jsem, že budete chytřejší." pokroutil jsem nevěřícně hlavou. ,,Připadáš si zahnán do uličky, když útočíš a hraješ si na pana drsného?" ,,C-cože?" nad mou reakcí se pousmála a něco si zapsala do sešitu. ,,Ale nic... to tu chceš na sebe hodinu koukat?" ,,Kdo říkal, že se na vás budu dívat?" svou pozornost jsem přemístil k oknu. ,,Zajímavé..." řekla si pro sebe a znovu tam něco napsala. To mě teď jako analyzuje nebo co?! ,,Zajímavé?" zopakoval jsem nechápavě a podíval se jí do očí. ,,Nemrač se tak. A ano, chtěl bys vědět proč?" podíval jsem se na ni pohledem "děláš si srandu", tak se jen zasmála a dodala: ,,Tak to budeš muset přijít ve čtvrtek." ,,Co je ve čtvrtek?" ,,Skupinová terapie přece. Takže s tebou můžu počítat? Fajn, budu se těšit." ,,Vždyť jste ani nepočkala, co vám odpovím. Já žádnou terapii nepotřebuju. A skupinová? Tak to vůbec." opět se usmála a připsala si další poznámku do jejího sešitu. ,,Uvidíme," lišácky se na mě zazubila. ,,Zeptám se tvé matky, co si o tom myslí. Já osobně jsem přesvědčená, že by ti to prospělo." ,,To neuděláte..." vyděšeně jsem se díval, jak se zvedá ze židle a přibližuje se ke dveřím. ,,Nemusela bych, kdybys mi slíbil, že přijdeš." mykla rameny a uchopila do ruky kliku. ,,Tak dobře, přijdu! Jen jí nic neříkejte, to by mi nedala pokoj už vůbec. Bože... fakt vás nemám rád." Musí ji asi hodně bavit, když mě trápí, protože se zase usmála a otevřela dveře. ,,Tak ve čtvrtek, budu se těšit, Kaydene." ,,Nesnáším vás."

Všechny Vás tu srdečně vítám. Vím, že jsem dlouho nic nenapsala. Bylo to kvůli mým osobním problémům, kterých stále jen přibývá. Proto jsem se rozhodla se z toho všeho vypsat. Myslím a zároveň doufám, že se v něčem uvidíte. V některých částech bych Vám to však vůbec nepřála. Byla bych moc ráda, kdyby se Vám má tvorba zalíbila a rozhodli by jste se tu se mnou zůstat a projít tím šílenstvím společně se mnou. DĚKUJU!